Book of Books

Rodina

 „Eliško sedni si prosím pořádně." usměrním svou malou, pětiletou dcerku.

„Proč musím v autobuse sedět." podívá se na mě nechápavě a v obličeji vidím rysy jejího tatínka.

Je mu strašně podobná. Vlásky jako mléčnou čokoládu, ostřejší bradu a zelené, až lehce hnědé oči.

„Broučku mohla by jsi spadnout a něco si udělat." pohladím ji po hlavičce a nevěřím, že už ji pět let máme doma.

Ano, chtěla jsem studovat vysokou.

Ano, chtěla jsem si splnit svůj sen.

Ano, chtěla jsem žít bez závazku jménem dítě...

Ale nic z toho se nevyrovná tomu pocitu, když mě obejmou dvě malé ručičky a radostně zvolají „mami".

„Budem vystupovat Eli, připrav se." kouknu, kde se právě nacházíme.

„Bude na nás čekat tatínek?" rozhlíží se z okna.

„Nevím, možná ano." usměju se.

Chodí nám naproti často, díky jeho práci, bez většího časového vytížení. Eli to udělá radost a já se většinou nemusím tahat s tolika taškama s nákupem.

„Tatí." vběhne mu z autobusu přímo do náruče a začne se smát, když skončí nohama mimo zem.

Usměju se nad tím a nemůžu uvěřit, že mám takový štěstí, že oba človíčkové přede mnou patří k mému životu.

„Ahoj lásko." políbí mě.

„Ahoj." šeptnu Mu ještě do rtů a pak už jdeme společně domů.

Malý byteček na malém sídlišti.

„Půjčte mi ten nákup vy dva a jděte udělat ten úkol." postrčím zvědavou Eli od tašky.

Ona tuší, ale nemusí nic vědět.

„Pojď ukážeš mi, co to máte." chytne ji za ruku a jdou směrem malý skromný pokojíček.

Víc místa jsem bohužel neuchránila. Máme moc věcí, ale všechny se hodí a na vlastní baráček, ještě nemáme.

Zamkla jsem se v koupelně a tiše se modlila.

Seděla jsem patnáct minut.

Dvacet.

Dvacet pět.

A mnoho dalších minut, dokud někdo nezaklepal.

„Jsi v pohodě?" ozvalo se.

Neměla jsem dost odvahy.

Prostě jsem jen otevřela dveře.

Tupě zírala do blba.

Čeho se bojím?

Proč?

Jednou jsem to přežila, zvládnu to znova.

A stejně mě představa dalšího uzlíčku štěstí svým způsobem děsila i vzrušovala.

„Lásko, vnímáš?" zašeptal mi těsně u obličeje. Nemá to se mnou jednoduchý a stejně tady stále je.

Koukla jsem se na něj s nevyslovenou otázkou v očích.

Jen kývnul na souhlas.

A já začala plakat.

Štěstím... vzrušením... radostí...

„Budu máma." šeptla jsem.

„Ano, budeš." usmál se a něžně mě políbil.

„Mami? Tati? Co se stalo?" přiběhla Eliška a z tváře jí zmizel úsměv.

„Budeš mít sourozence Eli, to se stalo." přitáhla jsem si ji na klín a mateřsky přivinula k tělu.

Ani ne za chvilku se kolem nás ovinuly dvě svalnaté ruce.

A tak jsme seděli v koupelně na zemi.

Jako rodina.

Šťastná rodina.