Book of Books

zápis 2.

Skláněla jsem se nad jeho tělem. 

Srdce mi divoce bylo v hrudi, ale dech byl klidný... Více než kdy dřív.

Byl to krok do neznáma, nevěděla jsem, co se bude dít dál.

Nevěděla jsem nic.

Najednou otevřel svoje oči.

Byly černé, nic jiného v nich nebylo, jen temnota.

S křikem jsem se posadila na posteli, po tváři cítila téct kapky slz a slyšela srdce být nelidsky rychle.

Stále dokola ta samá noční můra.

Furt.

Je tady furt.

Uklidněna faktem, že jsem v pokoji sama a nemá mě co sežrat, jsem se opět zanořila do příjemného, vysokého plyše svého dalšího ochránce a snažila se opět usnout.

Plynuly vteřiny, minuty, hodiny...

Už jsem vzdala pokus o další chvíli spánku a šla si sednou ke stolu.

Sedím na staré rouvrzané židli, v objetí plyšáka a píšu tenhle zápis.

Bojím se své vlastní hlavy a svých myšlenek.

Někdy je neumím mít pod kontrolou.

Někdy ovládají ony mě, ne já je.

Někdy si prostě přijdu moc slabá.

Koukám na stolní hodiny a nemůžu tomu uvěřit.

Téměř šest ráno, za dvě hodiny už budu muset dávat pozor ve škole.

Zase to místo, které mi není příjemné.

Zase věci, které mi v životě budou k ničemu.

Zase ty pohledy a šuškání.

Zase za tu jinou.