Book of Books

Život

 Když se podívám na sebe jako dítě, přijdu si jak schyzofrenik.

Jako malá jsem furt někde slyšela, jak si se mnou někdo chce povídat, různý zvuky. Nikdo jiný je neslyšel, všichni si mysleli, že si jen hraju.

Jako normální dítě, ale já normální nebyla nikdy.

Vždycky skromná, všude poslední, neprůbojná, nápomocná všem – ať už se mi to vymstilo, či nikoli – a hlavně ustrašená.

Bála jsem se hodně věcí... rodičů, když se hádali; ostatních dětí, i dospělých; odmítnutí; křiku...

Opravdu hodně věcí a ten hlásek v hlavě tomu moc nepomáhal, vždycky říkal, co mám a nemám dělat, co bych měla říct a co ne.

Byl se mnou do nějaké páté třídy, pak mi dal pokoj a znovu se objevil až na přelomu sedmé, osmé třídy.

Doma to bylo všechno složitý a já měla pocit, že vše, co udělám je blbě a nemám důvod tady být.

Jeho vinou začali vznikat malé ranky. Ale malé ranky měli hluboké strupy. V důsledku toho se tvořili jizvy.

Ten hlásek byl zahnán něžnými slovy.

Slovy podpory.

Podpory, kterou jsem potřebovala nejvíce ze všeho a přišla nečekaně, rychle a důrazně.

Díky slibu a slovům podpory ranky přestali vznikat.

Začalo vycházet slunce. Krásné, velké, kulaté, zářící... Dalo mi pocity, které mi do té doby byly cizí...

Podporu, lásku, něhu, porozumění...

Neměla jsem páru, jak na některé ty pocity a činy reagovat... Byla jsem nezkušená.

Utlačovala jsem svoje pravé já. To jaká jsem doopravdy.

Hlas ke mně už nemluvil, ale byl tam. V podobě myšlenek.

Ptal se v duchu třicetkrát, než jsem třeba vyslovila pouhou otázku ‚jak se máš?' trvalo mi to. Strašně dlouho. Do teď se furt ptám sama sebe, jestli onu otázku třeba položit, či nikoli.

Nemám se za to ráda, protože se mi to děje i u lidí, u kterých nemá. U lidí, kterým můžu říct vše a nic mi neudělají. A stejně mi hlásek brání v normální komunikaci.

Málo kdy ho dokážu tak moc potlačit, že mluvím, bez většího rozmyslu.

A stejně se naše člověk s takovou mírou trpělivosti, že se mnu dokáže držet vztah.

Každý vztah má své slabší chvilky – vůbec, jste-li s člověkem co moc přemýšlí – ale taky jsou tu chvilky, na které nikdy nezapomenete.

Zážitky, které se stanou vaší součástí, slova, která vás hladí po duši.

Nemá to se mnou jednoduchý a přesto to ještě nevzdal.

Nikdo neví, jak dlouho nám to vydrží, ale já se budu snažit, ať to vydrží co nejdýl.

I přes moje vady se snažím být pro něj lepší, aby neměl důvod hledat jinde.

Snažím se potlačit svůj hlásek i vtíravé pocity, aby mě neomezovali v životě.

Ten hlas nikdy nevymizí úplně; myšlenky se taky nikdy neztratí úplně; ale já se je učím ovládat a věřím, že jednou budu normálně smýšlející a žijící holka.

A věřím, protože mi ukázal, že věřit a žít se dá.

Že život má smysl.