Dokonalá jako slunečnice

,

Abigail:
Mluvila jsem s Klausem a pak jsem se ocitla tady. Kolem mě je samá tma není to limb protože tak to tu nevypadá. Ať už mě Caroline probodla čím chtěla nebylo to nic pozemského.
Problém je ten že když umřu já umře vše.
Kolem mě začali létat mé vzpomínky, v tu chvíli mi došlo že je opravdu konec ale stále jsem slyšela Klausův hlas a né jen jeho také hlas Kola.
"Haló?"
Zakřičela jsem do dálky ale nic.
"Klausi!"
Podívala jsem se na podlahu ale ta tam nebyla stala jsem jakoby na skle.
"Musím se odtud dostat."
Začínala jsem docela panikařit.
Najednou se rozsvítilo světlo a útočilo na mě. Chvíli jsem se bránila ale potom se na to vykašlala a nechala se pohltit světlem.
"Pořád lepší než tma."
Najednou jsem se probudila a nade mnou byli krásné světýlka.
"Klausi! Kole?! Malá čarodějko? Haló! Je tu někdo."
Stala jsem v hale a sledovala jestli někdo vyjde z pokoje. Ale nic.
,,vzdej to nikdo tu není. Ovšem kromě mě."
"Mikael! Tebe jsem už dlouho neviděla."
Kdysi jsme spolu vycházeli vím vše co udělal ale abych to tu přežila musím hrát blbku.
"Ahoj. Co ty tu děláš?"
Nahodila jsem falešný úsměv.
,,jsem tu dalo by se říct uvěznění."
"Jako mezi životem a smrti?"
,, tak nějak."
"Můj ty bože. Klausi! Čarodějko! Kole! Rebekah ! Sakra slyší mě někdo!" Zakřičela jsem hystericky.
,, sklapni už! Nikdo tě neslyší!"
"Tak to by byl problém já tu nechci být."
,, a já snad jo? "
Dohaje upřímně doufám že mě někdo zachrání protože nejradši bych mu podřízla krk a taky že to udělám pokud mě odtud nezachrání včas.