Nebezpečné Hry

8. Kapitola

AURORA

Následující týden jsem musela pracovat na jiných tématech a článcích. Musela jsem se přeci nějak živit, a Tiffany na mne neustále tlačila. Ale stejně jsem se nedokázala plně soustředit.

K tomu důležitějšímu jsem se musela vrátit až v pátek. Ale Makarenka jsem nyní vynechala. Zajímal mě spíše agent Cage. A to, že byl přede mnou úplně od začátku.

Prohlížela jsem si své poznámky, a nemohla jsem uvěřit tomu, co všechno jsem na těch fotografiích viděla. Byl opravdu na každé akci. Přeci nebylo možné, abych ho jenom tak přehlédla. Pokud to tedy sám nechtěl.

Z toho muže se stal můj osobní démon. Od našeho posledního setkání už uběhlo pár týdnů, ale pořád mne na každém kroku pronásledoval ten nepříjemný pocit, že mě odněkud pozoruje. A mé sny byly plné potu a... no však víte čeho. Několikrát se mi zdálo, že stojí u mé postele a dívá se na mne. Když jsem ale rozsvítila lampičku, a zlatavé světlo zalilo mou ložnici, nikdo tam nebyl. Má mysl už z toho pomalu šílela. Dokonce jsem se začala v pokoji zamykat.

Další ráno jsem vstala brzy, dala jsem si dlouhou sprchu, a zabalila se do županu. Začal další víkend samoty. Kate odjela k rodičům, kteří slaví své třicáté výročí, a rozhodně u toho chtěli celou rodinu. Pozvali i mne, ale řekla jsem Kate, že mi není dobře. Byla to lež, a věděla jsem že to ví. Nic na to ovšem neřekla.

S hrnkem horké kávy jsem se posadila na parapet, a vyhlédla do ztemnělé ulice plné zaparkovaných aut. Všude bylo ticho, ale takové to nepříjemné, které skoro vždy předcházelo nějakému maléru. Aniž bych si to uvědomila, pozorovala jsem nějakého muže v kožené bundě a čepici, jak rychle přebíhá silnici, a mizí v temné uličce naproti. Copak tam asi šel dělat? Ta ulice byla slepá, a jsou tam pouze odpadkové kontejnery a... požární schodiště. Ještě chvíli jsem na to místo zírala, ale nikdo už nevyšel ven. Bylo to zvláštní, ale vzhledem k mé paranoie, která se u mne v posledním týdnu začala projevovat, jsem nad tím jen mávla rukou. To už by vážně stačilo.

Dopila jsem svou kávu, a hrnek odložila do dřezu. Hodila jsem na sebe tříčtvrteční legíny, tílko a krátkou mikinu na zip. Vše jsem měla v černé barvě. Dnes jsem měla v plánu opět začít běhat, vždy jsem si u toho pročistila hlavu.

Skočila jsem do tenisek, taky černých samozřejmě, a vyběhla jsem ze dveří. Pro začátek mi možná bude stačit jen pár bloků.

* * *

Nakonec se běhání změnilo v krátkou procházku. Ale i tak jsem si užívala ten ranní vzduch.

Nahlížela jsem do vitrín, ještě zavřených obchodů, a uvažovala, jestli už není na čase trochu pozměnit svůj šatník.

Koutkem oka jsem zaznamenala pohyb. Nenápadně jsem se podívala tím směrem, a uviděla muže v kožené bundě a čepici, jak stojí pár metrů opodál. Ledový pot se mi rozlil po těle. A já začala pociťovat nával paniky.

Bez přemýšlení jsem přeběhla na protější stranu cesty, a běžela až domů.

Váhou svého těla jsem vrazila do vchodových dveří a otevřela je. Nezastavila jsem se. Vyběhla jsem schody až ke svému bytu.

Když jsem je otevřela, zrak mi padl na bílou obálku na zemi u mých nohou. Někdo ji vhodil do otvoru na dopisy. Sebrala jsem ji, a bez přemýšlení jí položila na kuchyňskou linku.

To mi ten den pěkně začal. Jsem paranoidní, a práce kterou dělám ve mně probouzí odpor i vzrušení zároveň. Jsem asi divná. I když to slovo ‚asi' přesně nevystihuje pravdu. Takže jsem divná!