Nebezpečné Hry

15. Kapitola

AURORA

Až večer mi došlo, že jsem to asi přehnala. Ale držel se opravdu statečně.

Vlastně nedržel, to já jsem ho zastavila.

Snažila jsem se soustředit na knihu v ruce. Ale byla jsem na tom teď stejně jako on před tím. Písmenka se rozutíkávala do všech stran, a já jako bych najednou neuměla číst. Co to s námi je krucinál?

Chtělo se mi zase plakat. Ale odkdy jsem byla taková cíťa?

Z přemýšlení nad sebou samou mne vytrhl jeho rozčilený hlas.

„Zatraceně!" V jeho hlase byl hněv. Dostala jsem strach. Vstala jsem z postele a přistoupila k zábradlí. Hned jsem ho uviděla. Přecházel po místnosti a držel telefon u ucha.

„Do háje, to snad není možný!" Nadával. Chtěla jsem vědět co se stalo, tak jsem sešla ze schodů a šla přímo k němu. Až tam jsem si všimla, že je hladce oholený, a že opět získal ten svůj neodolatelný vzhled. Ale vlasy měl pořád rozcuchané, to proto jak si je pořád projížděl rukou.

Kdy to ale stihnul? No to teď bylo asi to poslední co by mě zajímalo.

„Co se stalo?" Zašeptala jsem opatrně. Ruce jsem si založila na prsou, jako by mne dokázaly uchránit před jeho vztekem.

„Paul nezvedá telefon." Bála jsem se že bude křičet. Ale zřejmě kvůli mně se snažil o klidný tón. Stejně mi to ani trochu nepomohlo.

„Jak dlouho?"

„Ani nevím, od včerejška. Když jsem mu nechal několik vzkazů ohledně zásob a..." Nedokončil. Svalil se na sedačku, opět si prohrábl své blonďaté vlasy a podle toho jak se mračil, jsem usoudila že se snaží ze všech sil přemýšlet. A přijít na nějaké rozumné vysvětlení. Paul se přeci vždy ozval zpět. Alespoň myslím. Samozřejmě jsem věděla že si občas telefonují. Slýchávala jsem jejich rozhovory.

Ale teď nic. Dostavil se silný neklid, doprovázený strachem.

Strachem o Paula.

„Co když se mu něco..." Nedořekla jsem. Namířil na mě prstem a zavrtěl hlavou. Jako by si to nechtěl ani připustit. Ale byla tu nějaká šance, že třeba ztratil telefon? To ale znělo velmi nepravděpodobně.

A dnes... né včera nám měl přivézt jídlo! Takže ho pohřešujeme už několik hodin.

Zalapala jsem po dechu, kterého se mi najednou nedostávalo. Chloupky na krku mi vstávaly hrůzou při pomyšlení, že by mu někdo ublížil.

„Reeci..." Hlas se mi vytratil. Podíval se na mě. Kousal se do spodního rtu.

„Možná bych ho mohl najít." Zašeptal. Přešel ke svému telefonu a zapnul nějakou, pro mě neznámou aplikaci. Dívala jsem se jak se načítá. Po pár kliknutích se objevila mapa. Která se postupně zužovala do menší, a mnohem přesnější polohy. Malý červený bod se ustálil. A já slyšela, jak Reec hlasitě zaklel. Vytrhla jsem mu telefon z ruky, a dvěma prsty oddálila mapu. Bylo to povědomé. Bylo to tady!

„Co to má být?" Ptala jsem se zděšeně. A otočila display k němu.

„To znamená, že ty zůstaneš tady." Namířil na mě prstem. Chtěla jsem něco namítnout ale on pokračoval. „A já se rozhlédnu tam dole." Vrtěla jsem hlavou a ucítila na tváři horké slzy.

„Ty mě tu necháš?" Zavzlykala jsem. Už jsem ani nedokázala pořádně mluvit. Chytil můj obličej do dlaní, a palci jemně setřel mé slzy.

„Nikdy tě tu nenechám, holčičko." Ale teď mě opouštěl. Chce mě tu nechat samotnou. A co když se mu také něco stane? Co budu dělat?