Nebezpečné Hry

12. Kapitola

AURORA

Dívala jsem se na její tělo, a s ústy dokořán jsem se snažila křičet, ale z mého hrdla nevyšla ani hláska.

Věděla jsem, že se k ní musím dostat.

Musím jí pomoci!

Ale někdo mě chytil za ramena, a táhl od ní pryč. Bojovala jsem s ním. Snažila jsem se ho udeřit, ale jeho ruce mne nechtěli propustit.

Už jsem na ni nedosáhla. Plakala jsem, že chci zpátky, ale neposlouchal.

S hrůzou, a ještě horším křikem jsem se probudila. Ihned jsem zjistila, že mi někdo drží ruce od těla. Že ležím uprostřed postele, a nade mnou se sklání temný stín. Propadla jsem panice. Plakala jsem a prosila.

„Už mi neubližuj, prosím." Dotyčný ztuhl. Okamžitě mě pustil, a než jsem stihla zareagovat, už ležel vedle mne, a přitahoval si mé tělo zády k sobě. Přes slabou látku trička jsem ucítila horkost jeho těla. Horký dech mne pohladil na krku, když promluvil. „Neboj se, holčičko." Lehce jsem se zachvěla. Věděla jsem že je to Reec. Jeho objetí bylo až příliš důvěrné.

Nedokázala jsem se přinutit, abych se odtáhla. Mé tělo mne zrazovalo.

Můj dech se zrychlil. Rukou jsem našla jeho, a naše prsty se propletly.

Z úst mi unikl tichý vzdech.

Skoro okamžitě jsem ucítila jeho erekci na svém zadečku. A právě v tu chvíli jsem si plně uvědomila, co se to děje.

Co to sakra dělám!

Rychle jsem se od něho odtáhla, až na samý kraj té obrovské postele. A sedla jsem si. Musela jsem zklidnit zrychlený pulz. Jeho pohled na svých zádech jsem cítila stejně silně, jako by to byly jeho ruce. Pokusila jsem se vstát, ale marně. Nohy mi vypověděly službu a já se ocitla na zemi.

Připadala jsem si najednou hrozně slabá. A než jsem se zmohla na další pokus, už si mě zvedal do náruče. Chtěl mne položit zpátky do postele, ale já se zapřela o jeho hruď a snažila se ho odstrčit.

„Pusť mě!" Vůbec nereagoval na mé rozčarování, otočil se a odnášel mne směrem ke schodům. Praštila jsem ho do hrudi, ale jedinou odezvou mi byl tichý smích. Vysmíval se mi!

Nesnáším ho!

Posadil mě na okraj pohovky, a zamířil směrem do kuchyně.

Až teď jsem si všimla, že má na sobě pouze kalhoty. Zalapala jsem po dechu, když jsem si uvědomila, že očima zkoumám jeho zadek v nízko posazených kalhotách. Nehty jsem si zaryla hluboko do kůže na svých stehnech. On mezitím otevřel malou skříňku a vytáhl z ní nějakou láhev. Podle té zlaté barvy jsem usoudila, že to bude nejspíš whiskey, nebo nějaký podobný tvrdý alkohol. Sebral sklenici a nalil do ní velkého panáka.

Otočil se, a jeho pohled padl přímo na mne. V jeho očích se zračila čistá něha, nebo možná... lítost? Nevěděla jsem jistě. Mě zaujalo něco jiného. Sledovala jsem jak obchází bar, a svaly mu při každém pohybu jen hrály. Byl to neuvěřitelný pohled. Kterého si byl plně vědom. Sklopila jsem oči, a zrak mi padl na mé ruce, stále zaťaté do mých stehen.

Neuvědomovala jsem si bolest, kterou jsem si sama způsobila. Zvedla jsem prsty, a na některých místech pod nehty jsem měla krev.

„Co to děláš?" Zíral na ty malé krvavé ranky na mých stehnech. Podal mi sklenici „Vypij to, až do dna!"