Nebezpečné Hry

11. Kapitola

AURORA

Ze spánku mě vytrhly tiché hlasy. Zasténala jsem a rukama si zajela do vlasů. Protáhla jsem si své ztuhlé tělo a potichu vstala.

Byla jsem v cizí ložnici. V cizím bytě. A s cizími lidmi.

A navíc byla ložnice ponořena do tmy. Nevzpomínám si že bych zhasla světla.

Očima jsem zabloudila k obrovskému oknu. Venku je stále neproniknutelná tma.

Netuším jak dlouho jsem spala. Ani kolik bylo hodin.

Byla jsem dezorientovaná. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla co se stalo. A vzpomněla jsem si na Kate. Ucítila jsem na tváři horké slzy. Opět mne zalila vina nad ztrátou nejmilovanější osoby.

Ale pak jsem zaslechla ty hlasy znovu. Mé tělo se zachvělo. Něco povědomě známého se dostalo až k mému podvědomí.

Pomalu jsem se připlížila k zábradlí, od kterého byl nádherný výhled na celý byt. Viděla jsem Paula, jak mluví s nějakým mužem.

Mé tělo polila horkost.

Poznala jsem ho.

Byl to REEC!

Bavil se s Paulem a ruce měl přitom v kapsách u kalhot. Černou košili u krku rozepnutou, takže odhalovala jeho dozlatova opálenou kůži. Špinavě blond vlasy měl rozcuchané. Vypadal unaveně. A sexy. 

Sexy? Už zase myslím jenom na...

Jeho zjev ve mně probouzel vzpomínky na naše setkání. Vzrušení projelo mým tělem stejně rychle jako náhlé uvědomění, že ho vlastně nenávidím.

Opravdu ho nenávidím. Tak strašně moc...

Nikdo z nich si nevšiml, že je pozoruji. A tak jsem začala pomalu couvat zpátky k posteli. Snažila jsem se nenadělat žádný hluk. Po tmě jsem zašátrala po tašce, v níž byla ukryta zbraň.

Vlastně jsem ani nechápala proč takto reaguji.

Jediné, co mě hnalo kupředu, byl neklid a... vztek.

Opatrně, zcela neslyšně jsem scházela ze schodů. Nikdo z těch dvou o mě nevěděl. Jedině dobře.

Byla jsem asi pět metrů od nich. A zbraň, kterou jsem držela ve své chvějící se ruce, jsem pozvedla vzhůru.

Namířila jsem na něj.

Překvapení, které mi připravil, bylo absolutně nečekané. Promluvil přímo na mne. Celou dobu věděl, že jsem tam s nimi.

„Vyspala ses, holčičko?" Hlas měl naprosto klidný. Velice pomalu stočil zrak mým směrem a jeho oči přejeli po celém mém těle. Přes mé holé nohy, ke zbrani v mé ruce. Poté jeho pohled padl na mé rozcuchané vlasy, a zamířil k mým očím.

Pozdě jsem si uvědomila, že mám na sobě pouze tričko a kalhotky.

Ale byla jsem najednou ráda, že mi sahá až do půli stehen.

Byl až nebezpečně klidný.

Paulova reakce však byla o něco odlišnější.

„Do háje, ženská! Kde jste to vzala?" Snažil se ustoupit, ale neměl kam. Zády přitom narazil na barový pult.

„Myslím, že ta zbraň patří mě." Pronesl Reec s tichým klidem. Nespouštěl ze mě zrak. Jeho pohled mne celou spaloval. A já nechci aby se na mne tak díval. Přece ho nenávidím! Tak jak si může dovolit mi lézt do hlavy, a dělat tam takový nepořádek.