Myšlenky jemu

•°°10°°•

Únor 2022

V životě bez předchozího varování přichází okamžiky, které zmrazují čas, pozastavují a rytmický tlukot srdce nebo berou nádech z teplých rtů. Chtěla jsem Ti dnes sdělit něco jiného, ale sekvence fotek, která se před malým okamžikem přehrála před mýma očima, mě donutila odsunout ostatní činnosti stranou a naslouchat pocitům, které to uvnitř mého těla vyvolalo.

Před třemi roky jsi zavřel své srdce pro všechny ostatní slečny a ženy, protože Tvůj výběr padl na jednu vyvolenou. Když jsem se o tom dozvěděla, vzalo mě to, nebudu Ti lhát. Nejistě natažené ruce s dlaněmi směřujícími vzhůru, které jsem pomyslně napínala k Tobě, mi sklesle spadly podél boků a pod víčka se nahrnula vlna slané vody, kterou jsem ale statečně zadržovala před vylitím na růžové panenské tváře.

Tři roky, co jsi zadaný. Je to tak dávno, ale přesto mám pocit, ba bych přísahala, že je to událost nedávno uplynulých dnů.  Nevím, jak propojení Vašich dvou mladých a žádostivých srdcí plných touhy proběhlo, ale doufám, že bylo kouzelné. Pomylšení na to, že bylo magické až příliš a že nebylo se mnou ovšem trochu bolí. Při představě, že jsi byl nervózní a určitě sis hubenými prsty pohrával se svou světlou kšticí, se i přes píchnutí v hrudníku musím pousmát.

Možná je to projevem pošetilosti nebo závisti, dost možná obojího současně, ale musím se Ti přiznat, že mám neustále v paměti ty okamžiky, kdy jsem Tě s ní viděla poprvé. Potemnělá místnost kulturního sálu, ploužák a líné paprsky světlometů pestrých barev klouzající po stěnách i postavách. Zahlédla jsem Tě mezi ostatními elegantně oblečenými těly rozpohybovanými hudbou. Máš dokonale padnoucí oblek a pečlivě uvázanou kravatu. V intimním objetí držíš  za pas obepjatý sametově černými šaty svoji lásku. I přes nedostatek světla vidím Tvůj úsměv natažený od jednoho ucha k druhému. Nakloníš hlavu a do čela se Ti rozutíká několik pramínků vlasů. Přivíráš oči. Tají se mi dech. Na krátký okamžik zapomenu, že stojím na druhé straně sálu a že se chystáš dát další z tisíců polibků někomu jinému než mně. A pak mé srdce vynechá úder a stáhne se v bolestivé křeči, když mě rozum mrští zpět do reality a já procitnu do zjištění, že propast mezi námi už pravděpodobně nikdy nepřeklenu. Tvůj sladký a něžný polibek, jímž si ovlažil její plné rty a který jsem toužila dostat já, v mých představách zhořknul jako žluč.

Ty fotky, které mě donutily se pozastavit a zhluboka se nadechnout, zachycují Váš společný běh nástrahami života. Jaro, léto, podzim, zima. Rozespalá rána, rušná poledne, večer přikrývající tajemství, noci plné vášně. Jeden přestupný rok štědře darující několik hodin času navíc. Váš vztah trvá už nemálo dní a já se nemůžu ubránit tomu, abych si jednou za čas nepoložila otázku, na kterou nemůžu dostat odpověď. Řekni mi, jsi šťastný? Cítíš se naplněný bezmeznou a upřímnou láskou? Zdobí Ti obličej šťastný úsměv pokaždé, když ji sevřeš svými pažemi? Přála bych si znát odpověď. Tvá růže si zaslouží být oslavována, opečovávána, chráněna a rozmazlována. Přeji Ti štěstí, ačkoliv jsem si vždy sobecky nárokovala výsadu na to Tě blaženým dělat já. Bylo to takové malé hloupé přání, které vesmír nevyslyšel.

Přiznám se, že pohled na Tvoji rozesmátou tvář v těsné blízkosti té její mě těší i trýzní. A budí se ve mně ochranitelský reflex pokaždé, když z Tvého obličeje zvěčněného na fotografiích vyčtu sebemenší pochybnost o tom, zda si jste opravdu souzeni.

Víš... možná Ti ty pochybnosti do očí dokresluju já sama ze strachu a z neschopnosti si přiznat, že si souzeni skutečně jste. Že Tvé jméno k tomu mému zkrátka nepatří a nikdy patřit nebude. Mám-li být upřímná, občas se přesně v těchto chvílích uvnitř mně vzněcuje pochodeň závisti. Třímám ji v ruce jako zbraň před tou, kterou sis vyvolil. Je to chabý a slabošský projev obrany nevyrovnaného člověka. Paradoxně to ale rozdmýchává a přiživuje oheň citu k Tobě. Jí, kterou neznám, v myšlenkách bezdůvodně tu a tam věnovávám umíněná nehezká slova pramenící z vlastního pocitu ublíženosti. Není to férové, vím to a stydím se za to. Vybral sis ji a já bych Vám měla přát jen to nejlepší. Jenže to přeju jen Tobě. A někdy si v hlavě předestírám svoji vlastní představu o Tvém štěstí, která se vůbec nemusí shodovat s tou Tvojí. Tím se svádím na zcestí cyklické stezky nutící mně prožívat vzplanutí lásky, touhu chránit, palčivě závidět a docházet stoického vyklidnění. To všechno se děje jakoby mimochodem, když nic netušíce hledíš zamilovaně do jejích svítivých očí. Ty netušíš vůbec nic, já prožívám horskou dráhu emocí a výkyvů nálady.

Chvíli na Tebe zapomenu, ale jakmile se mi čímkoliv připomeneš, cítím se svázáná vlastními myšlenkami. Rozum křičí, srdce pláče, Slunce podobně jako Ty nic netuší. Někdy si říkám, jestli nepropadám šílenosti.

Jak z tohoto nekonečného koloběhu mám vystoupit? Kéž bych věděla... Jsem zmatená a růže poníženě kloní hlavu ke kořenům.