Myšlenky jemu

•°°13°°•

začátek října 2022, dopsáno koncem října

Přijde mi úsměvné, když si vzpomenu, že jsem se tiše radovala z toho, že oba po maturitě míříme do stejného města, ačkoliv každý na jinou univerzitu. Budova té Tvé je coby kamenem dohodil k mé, pouze pře rušnou ulici. Z oken směrem blíže k centru je na Tvoji fakultu pěkný výhled, obvzláště krásný při setmění, když noční tma pomalu schovává jeho půvabný frontón s kulatým okénkem a oku lahodící průčelí s jemnými pilastry. Mnohokrát jsem si před začátkem akademického roku představovala, jak při cestě na tramvajovou zastávku budu vyhlížet Tvůj žlutozelný kulich, jako jsem to s pravidelností dělala na střední. Jak se celá tahle situace zopakuje, jen budeme starší a názvy škol se změní. Naše denní stezky budou blízko sebe, budou se křížit a jen náhoda či načasování nám darují alespoň vzájemný pohled do očí a polohlasný pozdrav.

Ne, asi mi to nepřijde úsměvné. Je mi to k smíchu. Doslova a do písmene. Ta naivita v mém mladším já, ta dívčí nevinnost a srdce chtivé romantických ideálů. Věděla jsem, jak je tohle všechno plané a liché, že je to výkřik do tmy, který se v ozvěně vrací jako hluboké mrtvolné ticho, a přesto někde ve mě žila malinká kapička naděje. Maličká kapka naděje, v níž se schovávala nesmírná zranitelnost, která ve mně žila a neustále se prohlubovala vlastním upínáním se na nesmylsné představy a růžově malované scénáře plné zázraků. Šla jsem do velkého neznámého města s vyplašenou duší i očima a s hlavou přeplněnou prostomyslností a bláhovostí. A tebe jsem si vybrala jako střípek mé středoškolské minulosti, která mi měla přinést alespoň trošku hřejivý pocit známosti a jistoty v moři nového dění, osob a výzev. Spatřit v ulicích metropole Tvoji kštici by mě přenášelo do doby, kdy jsem plaše vstupovala na vydlážděný chodník v našem městě. Bylo by to jako prolnutí světů. Nepravděpodobný úkaz postavený naroveň zázraku.

Naprosto nesmyslně jsem se točila v prapodivném kruhu doufání a zoufání, očekávání a smíření. Asi právě z důvodu, že kdyby se porouchalo nebe a konstelace hvězd zamíchala našimi denními cestami tak, aby mi na pár krátkých mžiků do zorného pole padla Tvá postava, šlo by o raritní chvíli, která se nestává, natož mně. Cítila bych se výjimečně.

Nepotkali jsme se a já nadobro přišla a naději na nostalgické opakování tohoto okamžiku, když jsi po zhruba půl roce shledal, že vysoká škola pro Tebe a Tvůj další rozvoj není tím správným a studia jsi zanechal. Asi mě to mrzelo víc, než bylo zdrávo.

A když teď s odstupem vidím staršíma a o pár let rozumějšíma očima... Je to jako bych stála u okna v jedné z učeben s výhledem na Tvoji fakultu a sledovala na ulici sama sebe, jak mířím směrem k Tvojí fakultě a nenápadně se porozhlížím kolem. Malá, shrbená, plující nejistě s davem. Doslova vnímám ty zoufalé vibrace, které jsem nevědomky vysílala kolem sebe. Protloukala jsem se nejen novým prostředím, ale i světem vlastních pocitů, zklamání, očekávání a mnohých dalších nástrah, které si pro mladého člověka život chystá.

Byla jsem nevinná a důvěřivá, dokonalá romantická hrdinka, ačkoliv jsem se za ni nikdy nepovažovala a vždy důrazně prohlašovala, že něčím takovým jako je láska a romantika opovrhuji. Jenže teď to v sobě vidím černé na bílém a dokážu nahlas říct, že takto se věci skutečně měly. Tento přístup byl marný pokus nalhat sobě i ostatním, že to tak je, abych z absence romantické lásky trpěla o něco míň. Tu touhu po sblížení a napití se z pramene lásky jsem měla ve tváři i ve svém chování. Srnče chtělo být chráněno, hlazeno, konejšeno. Já jsem chtěla dostávat pozornost, být zahlédnuta. Aby se někdo v rychle ubíhajícím čase zastavil a věnoval mi svůj zájem a přítomnost. Abych byla důvodem, proč někdo něco dělá a dělá to pro mě. Jako bych tím měla dostat nějakou hodnotu. Konečně by si mě někdo všiml a vytáhnul mě z šedé nesourodé změti nicoty do barevné krajiny, ve které bych se zbavila pocitu bezcennosti.

Někdo z toho pocitu pramení i přání Tě zahlédnout. Považovala jsem Tě za výjimečného a kdybych se na mě usmála štěstěna, propůjčilo by mi to část tvé hodnoty. Je to jako když se lidé fotí se známými osobnostmi a tváří se důležitě, jako by byli něco víc než ostatní.

A proč Ti tohle říkám? Jen jsem na tom chtěla ilustrovat, jaká jsem mohla být z vnějšího pohledu, který jsi ale neviděl, protože ses o mě nezajímal. A já se nedivím. Nevýrazná holka skrývající zoufalost pod oční víčka.

Pravděpodobně jsem tenhle text začala psát úplně z jiného důvodu a jeho pointa měla být odlišná, ale na tom nesejde. Co jsem Ti říct chtěla, o tom už jsme spolu v mojí hlavě rozhovory vedli nesčetněkrát, takže to už určitě víš i tak.

Uvědomuji si, že se stále plácám v minulosti, až to hraničí s nestoudným rouháním. Z nostalgie? Z hledání něčeho, co mi chybí? Z touhy po něčem starém známém? Z falešné naděje? To je celkem jedno, dost možná ze všech důvodů zaráz.  Chci k tomu říct ještě něco. 

Nemiluji Tě. To, co jsem k Tobě cítila, bylo poblouznění. To, o čem jsou tyto texty, jsou cesta k pochopení sama sebe. Ke kompenzování nedostatku "dětských" lásek a vztahů. Ty jsi snad jediný člověk za mé náctileté dospívání, ke kterému jsem přilnula v tom nejbouřlivějším období, kdy se člověk hledá. A to je nejspíš ten důvod, proč se k Tobě vracím a promlouvám směrem k Tobě i přesto, že o Tebe už nemám zájem, i nadále. Bylo to určité plnění potřeb, trochu drze přes představy a zájem o Tebe.

Jsem starší, moudřejší, silnější a mnohem sebevědomější. Nepotřebuji už žádné fiktivní báchorky a ideje, abych držela hlavu nad mořem splínu z nedostatku lásky. Ano, vrátím se ještě několikrát zpět v myšlenkách k tomu, jak jsem se cítila a co jsem prožívala. Ale ty pocity i představy zůstanou v minulosti, nanejvýš zlomek sekundy v přítomnosti v podobě pousmání na mé tváři. Přítomnost je totiž narozdíl od minulosti prostá slepých "kdyby".  Nedali jsme se dohromady. Tečka. Cívka života se neúprosně odvíjí dál vpřed novým příběhům, kde "kdyby" může nabýt podoby nejrozličnějších podob.

Jsem tady a teď. A nebojím to se říct znovu:

Nemiluji Tě.