Únor 2019
Pokaždé se mi rozbuší srdce s roztřesou se mi dlaně,když se blížím na roh té budovy, kde Tě často vídám, když se naše ranní cesty kříží. Vždycky si upravím vlasy, oblečení, zhluboka se nadechnu a pak vkročím na chodník.
Nechci Tě zdravit, nechci jít kolem Tebe, nechci trapné okamžiky, i kdyby byly trapné jen v mé hlavě.
Chci Tě jen zahlédnout.
A dneska se mi to v chladném, ale prosvětleném ránu poštěstilo. Sluníčko kreslilo bílé čáry na lesklých kapotách zaparkovaných aut, okolo kterých šly davy studentů. Po dlažebních kostkách hlučně cvakaly podrážky bot patřících desítkám párů nohou. Tlukot mého nedočkavého srdce se schovával do oné kakofonie a tvářil se, že neexistuje. Hledala jsem očima Tvoji čepici tak, jako to dělám vždycky. Lidé mě míjeli a já kolem nich procházela snažíc se dostat dál od stezky, kterou půjdeš. Chůzi, tak lidsky stejnou a přece tak jinou, kterou kráčíš, bych rozeznala mezi stovkami i tisíci...
A pak se objevila Tvoje hlava a Tvé dokonalé vlasy se zaleskly v paprscích ospalého slunce. Byla radost vidět je po té dlouhé době, co jsi je věznil pod čepicí.
Vzduch kolem mě jako by náhle nabral svěžest. Jaro je tady a s ním rozverní ptáčci poletující mezi stromi stejně ladně a roztomile, jako se prameny Tvých kadeří chvěly v mírném vánku, když jsi mizel za zatáčku...
ČTEŠ
Myšlenky jemu
De TodoVšechna slova jsou psána s něhou, opatrností a pokorou. Jsou věnována Tobě, přestože a právě proto, že si je nikdy nepřečteš
