Myšlenky jemu

•°°6°°•

Květen 2020

Tolik měsíců uteklo jako voda v řece. Nejkrásnější rok mého života. Rok, kdy moje malé poupátko konečně našlo vytoužené slunce, ke kterému vzpíná své okvětní lístečky a žadoní o láskyplně darovanou vláhu.  Proměnilo se v růži, postupně rudnoucí a zářivější.  Ta se zachvívá a mihotá jako pošimraná peříčkem. Konečně poznala, jaké to je, když si ji někdo přivine na svou hřejivou hruď a stará se o ni jako o to nejcennější na celém širém světě, ba dokonce obšírném vesmíru plném neznámého nebezpečí.

Za tu  dlouhou dobu se spousta věcí změnila.

Až na jednu. A ta mě v předchozích dnech zasáhla jako blesk, zařezala se mi do kůže, chytila prudce za vlasy, přiškrtila průdušnici a zavála mé srdce, toliko žhavé a vášnivé, obrovskou hromadou zledovatělého zouflaství, ze kterého nyní hledám cestu ven. Přišlo to nečekaně, bez jediného, alespoň drobně naznačeného varování, a o to víc mě to porazilo do kolen, zatlačilo do prachu pošlapané země a zahltilo dýchací cesty těžkým vzduchem.

Stačila nevinná pochvala, pronesená spíš jako řečnická vsuvka a formální obrat, a v mé hlavě už byla Tvá tvář, jak jsem si ji vždycky pamatovala. Roztomilá a pohledná. Ať jsem se snažila sebevíc, nešlo Tě z mysli vystrnadit. Začala jsem panikařit. Má milá nebohá růže roztěkaně roztahovala listy za sluncem, které jsi zastiňoval Ty svým širokým úsměvem a, aniž sis to uvědomoval a vůbec o tom tušil, bránil paprskům dopadat na matnoucí zelené obloučky rostoucí ze stvolu a dodávat jim toliko potřebnou životní energii.

Kvete mi pod ladnými klíčními kostmi mrazem spálená růže. Volá po slunci, ale přitom zírá do tmavých mraků a nemůže od nich odtrhnout oči. Stvol kmitá ve zmatených vlnách, prahne po pomoci, po tom, aby slunce zabojovalo a rozzářilo se jak nejjasněji může, aby vydobylo zpět své výsostné postavení na nebeském obláčku, aby bylo spásou pro nešťastnou a v smutných večerních stínech se zalykající květinu mého Já.

Růže mlčí, zadušená zamotaným soužením, studem, hanbou a černobílými výčitkami. Nemůže mluvit. Lká.

Slunce pluje v modrém moři a skoro se zdá, že se nenápadně vzdaluje. Pravděpodobně nechce mluvit.

Ty si mezitím ve svém prostoru vykračuješ, pestrobarevné luční kvítí s lesklou stužkou vkládáš do dlaní své vyvolené a s pokojným výrazem usínáš na jejím měkkém záňadří. Nevíš vůbec nic o tom, jak ses mi jako povoděň prohnal hlavou a zanechal tam spoušť, kterou musím zpacifikovat. Nikdo to nevidí. Překotně se dusím, kašlu a v slzách plných paniky se snažím pochytat záblesky slunce kolem sebe. Moje krev tuhne a rosolovatí.

Slunce, které tak urputně potřebuji ke své spáse, padá do částečného zatmění, které ve svých temných barvách skrývá zrádnost a vratkost, přece však naději, že se dokážu nadechnout a sluneční svit k sobě přivolat natolik hlasitě, abych Tvé vkrádavé oči zahnala do nejzazších koutů podvědomí.