Myšlenky jemu

•°°5°°•

Únor 2019

Vždycky se mi spontánně nadzvihnou koutky úst, když si vzpomenu, jak jsi pronesl, že máš rád vůni levandule. Spousta žen říká, že muži milují levandulový pach, a já tomu nevěřila, pokládala to za pouhý výmysl. Toho večera jsi mé přesvědčení vyvrátil a já na to teď často myslím, když někde zahlédnu drobná fialová kvítečka s charakteristickou pronikavou vůní.

Tenkrát večer bylo víc věcí, které se změnily. Zamíchaly kartami, přetřásly mi pocity v mysli a pak nastala prázdnota. Propast mezi námi se nakonec zvětšila, přestože jsem s nadějí celou noc sledovala, jak přes ni polehoučku vzniká vratký most.

Byla to ta doba, kdy se Tvá duše musela vzpamatovat ze zklamání. Bylo mi líto vidět Tě smutného, zraněného a skleslého, přestože jsi to nedával najevo. Sotva jsi mohl vědět, že o Tvém trápení něco vím. Nemohlo Tě ani napadnout, že šedivý závoj smutku mi láme srdce. Byla jsem jen jedna z těch, se kterými trávíš večer. Nikdy jsem pro Tebe nic neznamenala.

Nevyčítám Ti to. Ani by to nebylo spravedlivé. Člověk nemůže nikdy jiného člověka nutit, aby si ho vzal do svého srdce a mysli, pokud nechce. Navíc jsme se prakticky neznali.

Nebyl jsi jediný, kdo ten den neměl nejsvětlejší. Já onen večer šla taky zapomínat a nechat za sebou nevydařené týdny trpkosti. Možná proto jsem hledala Tvé oči, abych se v nic pokusila zahlédnout, co si myslíš o mé přítomnosti. Bylo to možná naivní. Rok stará kouzelná síla, která mému srdci řekla o Tobě, se chtěla znova chytit šance, jako když se tonoucí chytá slabých stébel na kraji divoce bublající řeky.

Pak večer skončil, já jela domů a do brzkého rána s neurčitým pohledem sledovala bílé stěny pokoje. Byly totiž stejně prázdné jako Tvé oči.

Mé smysly zachytily jen jediný nejasný vjem. Slabou vůni levandule, která se nezřetelně tvořila v mých myšlenkách.