Myšlenky jemu

•°°9°°•

Občas jsem nevěděla, s čím vlastně bojuju. Byla jsem rudým šátkem uvázáným na lněném pevně spleteném laně, které jsi na jednom konci držel Ty a druhý třímalo v dlaních mé Slunce. Ač jsem byla vždy blíže Slunci, svírala mě obava, že jednou budu blíže Tobě. Vlastně ani nevím, jestli jsem v tomto bodě ještě vůbec měla kapku naděje v horké krvi a tiše v ní zrcadlila přání, aby se to stalo. Bylo by to totiž pošetilé a půlilo by mi to srdce ve dví, bylo by to jako přetnutí lana a šátku na kusy. Byla jsem přece oddaná Slunci... jenže Ty jsi mě vábil do zrádných tenat.

Omlouvám se za to, že Tě vykresluji jako osobu nečistého svědomí. Mohlo by to tak vyznívat, ale není to tak. Vím, že všechno to pramenilo z mojí hlavy a že jsem celou dobu jen čelila sobě samé, vytrvale, trýznivě, hluboce a s pečlivostí, jak mi je vlastní. Až příliš jsem krmila své fantazijní představy a spojovala střepy z falešných zrcadel, ve kterých jsi se blyštěl za mými zády s laskavým úsměvem na tváři.

Všechno tohle jsem zkonstruovala sama, zatímco Ty sis žil svůj život, nerušeně a s mladistvou odhodlaností. Vídám Tě ve dvou odlišných verzích. Jedna je skutečná, z masa a kostí, se skutečnýma očima lemovanýma mrštným obočím. O tom, že opravdu chodíš po povrchu zemském, svědčí Tvá mužná vůně a krásný hlas. A druhá? Tak tu jsem si vykonstruovala, zidealizovala a nechala ji procházet se po zákoutích myšlenových pletenců. Přisoudila jsem jí atribut zavádějící dokonalosti a naivně sytila sama sebe představou, že Tvé rozmilé srdce by bušilo pro to mé. Věděla jsem, že je to pošetilé, ale asi mi to pomáhalo vyrovnat se s krutou pravdou, že v reálném světě se míjíme a míjet budeme s nejvyšší pravděpodobností, ba hořkou jistotou, navždycky.

Dvě verze Tebe se občas slévaly do jednolité směsi. Zamilovat se do Tebe v zromantizované podobě bylo snadnější, návykové a občas jsem zapomínala, že když se střetneme a jako lidské bytosti se nacházíme ve stejném prostoru a čase, měla bych střízlivě uvažovat o tom, že jediná pravá a ryzí osobnost je ta ukrytá v hmatatelném těle. Měla jsem problém přestat s hledáním náznaků v Tvých očích. Nebyly tam, ale já stejně doufala, že se fikce obtiskne do reality a zázrakem se něco mění. Nemohla jsem se od toho odprostit. Teď už mi to ale jde mnohem lépe než dřív, chtělo to však dostatek času. Musela jsem přijmout, že Svět bez Tebe, ale s Tebou, totiž není a nikdy nebude světem s Tebou, ale bez Tebe.

Vraťme se ale k tomu, o čem jsem hovořila posledně. O tom, jak jsem panikařila a začala se bát, že Ti zcela propadnu a zapomenu na vlastní láskyplný vztah, který jsem vedla a stále vedu. Domnívala jsem se, že musím najít způsob, jak Tě z mysli vytlačit jednou provždy. Že Tebe coby romantickou představu založenou na fiktivních idejích a omamné poblouzněnosti musím nechat jít a začít vidět stav mezi námi takový, jaký je, že zkrátka linie propojenní duší mezi námi nevede. I za cenu obrovské bolesti, kterou mi to způsobí. Jen v této cestě jsem viděla možnost dosažení vítězství nad sama sebou. Zavřít dveře a už nikdy víc je neotevřít, děj se co děj. Protože šance, že propadneme vzájemné lásce tak jak oba existujeme, je naprosto mizivá až žádná, zbývá jako jediné východisko zapomenout na všechny city a vymazat z hlavy všechny obrazy Tvé božskosti.

Byla jsem odhodlaná statečně se vyhrabat z jámy líbivých scénářů, kterou jsou si pod sebou vyhrabala a trápila se v ní mučidly platonické lásky. Věděla jsem, že při upřímné snaze a duševní práci to dokážu a budu při budoucích vysloveních Tvého jména vidět pouze Tvé oči smějící se na Tvoji milou, nikoliv už na moji tvář. Žádné zidealizované představy a Tvá vybájená záliba ve mě. Muselo to skončit.

Začala jsem to vidět jako cíl a těšila se na návrat nohama na pevnou zem. Nemohla jsem se dočkat, až nechám rozum převzít otěže, které mě udrží v mezích střízlivé mysli a už mi nedovolí se vracet zpět do výšin naivity... Dokud mě ovšem jeden květnový večer mezi přáteli, když se příroda probouzela a rostliny rozkvétaly do nejrůznějších barevných kombinací a odstínů, nevylekala prázdnota, kterou by to způsobilo. Plápolající oheň plný jisker a jemná kouřová linka stoupající směrem k potemnělé obloze. (Slunce dřímalo za horami, ale pro růži bylo nezbytností životní vitality). Má růže cítila tvoji přítomnost tak blízko a přitom nedosažitelně daleko. Byla ale obezřetná a nejistá, když byla ve tvém zorném poli, a na ochranu neohrabaně nastavovala trny, aby působila neohroženě a nedostupně. Náhle jsi přišel, spíše ses zjevil přede mnou, naše růže si mohly hledět do středu svých květů... a vzal jsi mě za ruku.

Dvě dlaně se do sebe zaklesly. Bez varování, bez jakéhokoliv náznaku, že se toto může stát. Konečky prstů jsi měl trochu chladné.

V představách byl pro mě tento moment vždy jako dokonalost. Toužila jsem nesčetněkrát po Tvém něžném dotyku. Vedle představ má hlava uchovávala i skutečnou vzpomínku na jeden letmý okamžik zkalený mírnou opilostí, která vznikla před dvěma roky, téměř třemi roky na plese. Cítila jsem tehdy jemnost Tvé pokožky ještě několik dní v místech, kde se naše kůže vzájemně zahřála. Tehdy jsi mě k tanci nevyzval, i přesto se mé srdce tetelilo štěstím.

A teď ten moment přišel znovu. Dokonce i s vyzváním k tanci, širá obloha posetá hvězdami nám byla svědkem. A má nebohá růže, schopná se v minulosti svou nenaplněnou tužbou nešťastně a trýznivě trápit, náhle oněměla a mlčela hlubokým tichem.

Prázdno. Žádné emoce. Nicota. Jako když se ti zlomí hlas a do okolí se zakousne hluboké ticho.

Žádný přenos energie, když ses mě dotknul. Žádné přijemné chvění. Kdyby se strnulost růže přelila přes okraj srdce a rozlila se do prostoru kolem nás, pohltila by vše temnota a vesmír by doznal svého zániku. Přesto se svět nezastavil. Vstala jsem a šla po trávě mezi ostatní vedená Tvými kroky. Žádná zvláštnost, srdce tlouklo pravidelným rytmem. Jako by to byla samozřejmost, jako by nebylo nic zvláštního na tom, že se dotýkáme dlaněmi. Jako bys byl obyčejný kluk, nikoliv ten, co mi podlamoval kolena. Měla jsem pocit, že růže zčistajasna zapomněla na Tvoji výjimečnost.

Byl to okamžik zlomu. Otěže převzal rozum, Tvá romantická podoba se rozpadla na prach a rozptýlila do tmy noci. Tohle bylo to, o čem jsem si myslela, že chci. Že to potřebuju, abych zase mohla volně dýchat a aby mě neutlačovala vlastní hloupá představivost okrádající mě o čas a životní sílu. Ale bylo to skutečně tak? Chtěla jsem toto?

Svět mi přišel najednou mnohem méně barevný a svěží.

Uvědomila jsem si, že tenhle stav, kterému jsem naivně přiřkla punc vítězství, byl ve skutečnosti neskutečná prohra. Připadalo mi, že něco v mém světě zemřelo, přestože mi osud shovívavě daroval skutečný okamžik zrcadlený v líbezných představách.

Přesně jak jsem už řekla. Svět bez Tebe, ale s Tebou, totiž není a nikdy nebude světem s Tebou, ale bez Tebe. Nikdy nebudeme ležet vedle sebe a nechávat znít naše srdce v harmonické melodii lásky a odevzdání. Ale v mé hlavě... tam si můžeme dovolit cokoliv. Já si mohu dovolit, co bys mi Ty nikdy nedovolil, protože city jsi vyznal jiné. Co nemůžu mít, můžu mít v představách.

Nedokážu se s Tebou, v podobě mihotavé představy uvnitř mé hlavy, rozloučit. Slibuju Ti ale, že manické záchvaty tvé adorace skončily.