Myšlenky jemu

•°°1°°•

Únor 2019

Mohla jsem se aspoň odhodlat a něco zkusit, ale bránilo mi v tom několik věcí;

Moje nízké sebevědomí podpořené stydlivostí.
Tvá uzavřenost a jistá odměřenost.
Pocit, že ještě není ten správný čas.
Tušení, že ses doslechl, že pro Tebe mám slabost.

Ale stejně si myslím, že malý krůček jsem udělala. V tom klubu, pamatuješ? Bylo to tehdy v říjnu. Chodíváš tam často, před budovou kouříš marihuanu. Já tam byla poprvé. Nové místo, nový druh zábavy, nové zážitky a vjemy. A tvoje přítomnost, která mi rozechvívala kolena a motala hlavu. Když jsme tancovali při hlasité hudbě, několikrát jsem se odvážila najít pohledem Tvoje jiskrné oči a podívat se do nich. Pohledem jsme se setkali jen párkrát a já ihned poplašeně uhnula. Ale i přesto to bylo úžasné. Šimrání v břiše, které bylo tak zvláštní a neznámé. Miliony mravenečků cupitajících kolem šíje.
A to co se stalo před klubem? Vzpomínáš? Smála jsem se, ale něco uvnitř mě naříkalo. Tichý smutek mi sevřel hruď, ale rozum mě hladil po vlasech a šeptal, že jsem statečná a dokážu se  lítostivým myšlenkám ubránit.

Takový menší nečekaný trapas, za který jsem výjimečně nemohla, ale dotýkal se mě.
Na druhou stranu, kdybychom se dali dohromady, byla by to příjemná historka k zasmání...
Ale nedali. Nejspíš ani nikdy nedáme.

Asi to tak má být. Osud to tak chce, vepsal to do hvězd, které ruku v ruce a hřejivém objetí po nocích pozoruješ s tou, která Tě dělá šťastným a Ty ji.

A já to s pokorou a klidem přijímám...