Myšlenky jemu

•°°11°°•

Květen 2022

Vím, že si často protiřečím, sděluju informace překotně a zmatečně, nedokážu udržet jasnou linii svého monologu a někdy až příliš pateticky popisuji svoje pocity. Ztrácím přehled o tom, co už jsem řekla, co má zůstat ukryto v nejzazších skulinách srdce nebo jak se některé události do nejmenšího detailu staly. Někdy píšu o tom, co se stalo již dávno a říkám si, že bych měla se vším seknout, protože už k Tobě asi necítím takovou náklonnost jako dřív. A o pár dní později se mi stahuje žaludek a chvějí ruce nejistotou, když zaslechnu Tvé krásné jméno. Je to jedno velké zmatení a vrtkavost mého vnitřního světa. Nevím, co vlastně cítím, co bych cítit měla a co to pro mě vlastně znamená. Nebo možná jen mám strach podívat se do svého nitra a čelit sama sobě a vlastním výzvám. Cítím v sobě jistý strach ze závěru, že pro mě něco důležitého stále znamenáš, a opačně i toho, že stezka myšlenek končí a za ní se rozprostírá nedozírná pustina citů. Proto se radši nechávám zmítat poryvy vlastních nálad a otoček Země, narážím o strop vlastní naivity, rozdírám si kolena na tvrdé zemi reality, lapám po dechu a snažím se v těch prudkých záškubech těla nezavírat oči na moc dlouho, abych nepropadala do ještě zběsilejšího a rychlejšího lomcování. Jakmile se tomu poddám, a věřím, že to bude již brzo, nastane změna. Nyní mě ale ještě nech topit se, protože vešekerý vývoj chce čas.

V tomto podivném zmatení a rozjitřenosti smyslů i rozumu mě navíc škádlí jedna určitá popudivá otázka. Provází mě dlouho, vlastně od okamžiku, kdy jsem zanesla první myšlenky do textu. Má potutelný úsměv a s škodolibým pohledem upřeným do mých oči koření celou směsici vířící mi v hlavě. Odpověď na ni leží na mých bedrech.

Co když si tohle někdy přečteš a poznáš se v tom?

Upřímně, šance, že by se to stalo, je stejně velká jako ta, že se dáme dohromady. A to si, ač je to s ohledem na moji přebujelou fantazii a sklon nad vším přespříliš přemýšlet téměř k neuvěření, uvědomuju a nepředpokládám, že by taková situace nastala. Zkrátka nenastane. Není jak. Jsi tu polapen jako malý kanárek v klícce, která nemá dvířka. Namalovaný. V tichosti vyhlížený, nalákaný a pro nevinný výraz ve tváři obdivovaný. Když jsi přilětěl ladným letem, toliko vlastním andělským bytostem, na jedné z tisíců mých myšlenek a já už neunesla jen pomíjivě sledovat Tvoji krásu a vlastní ohňostroj emocí, který ve mě Tvá abstraktní přítomnost vzbuzovala, špičkou psacího pera jsem cvrnkla do klícky a nechala západku dvířek spadnout. Mám Tě tu tak, jak jsem si tě nakreslila a můžu se k Tobě vracet a obdivovat Tě kdykoliv se mi zachce. Jacques Prévert by měl radost. Jen to pírko jsem ti nevytrhla a nepodepsala se. Nedovolila bych si to.

Ale co kdyby sis to přece jen přečetl? Pak bys měl moje myšlenky, city, přání, představy i touhy jako na talíři. Nahé, zranitelné a stydlivé. Tiše a v pokoře by před tebou skláněly hlavu a nechaly by se od tebe prohlížet a zkoumat. Studem by se rděly. A já také. Tajemství mých niterných prožitků by bylo vyzrazeno. Hleď k onomu vyjevení nestálých citů!

Co když si tohle někdy přečteš a poznáš se v tom? Co když... by to přineslo úlevu? Bylo by vysloveno to, co jsem Ti nikdy neřekla, ač jsem o tom nesčetněkrát přemítala. Chované city by mi z náruče vypadly a rozkutálely by se kolem Tvých kotníků. Věnoval bys jim zvědavý pohled. A co pak? Ptal by ses, co to má znamenat? Mlčel bys? Sebral bys některý z dílků? Nebo by jsi snad i Ty vyložil karty přede mne, ať už by partii mezi námi rozehrály jakýmkoliv směrem?

Nevím. A čím dál častěji docházím k tomu, že by mi bylo jedno, jestli by ses o tomto jednoho dne dozvěděl, nebo by to do skonání světa zůstalo skryto. Přijala bych obě varianty. Nebo si to alespoň myslím.

Asi mě trochu tíží to, že jsem se Ti nikdy ze své náklonnosti k Tobě nevyznala.

Jedno je ale jisté. Kdyby se Ti moje slova dostala do rukou, vůbec bych se nedivila, že by Ti nedávala ani za zrnko máku smysl. Myslím obsahově, skladbou. Jsem přespříliš roztěkaná. Mně občas totiž moje vlastní texty nedávají smysl taky, ačkoliv v hlavě do sebe vše bezchybně zapadá jako precizně vybroušené součástky velkého kolosu poháněného láskyplnou tužbou pokaždé, když se příliš nechám unést. Jen nevím, jak to ze sebe vydat správně ven.

Vedle slov je ale ještě to, co tato slova nesou. Samotné vyznání. Láska mé růže k Tvé. Myslím si, že by Tě moje city k Tobě nijak výrazně nepřekvapily. Podle mě to tušíš, ale nechává Tě to chladným, z naprosto očividných důvodů. Takže co bych vlastně ztratila? Nic.

Stačila by jedna věta. Někdy u půlnočního táboráku, až konverzace bude nenuceně probíhat v kruhu a alkohol bude všem přítomným rozehřívat těla a rozvazovat jazyk. Stačilo by vyčkat na vhodnou chvíli, kdy by nebyl dán důvod mě podezřívat pro prvoplánové a podezřele umělé napojení se do rozhovorů. S trpělivostí starého rybáře bych čekala na vhodnou chvíli, ve které by se dal využít samospád diskuse. Nemístné, ale dobře formulované vtipy a průpovídky kamarádů  by mohly mít potenciál skvělé přihrávky. Příležitost ledabyle a se strojeným hravým úsměvem do pléna opáčit, že jsem pro Tebe měla vždycky slabost. Nic víc, nic míň.

Tahle představa mě uklidňuje. Skoro cítím ten těžký balvan, co mi padá jako šaty k zemi a odhaluje část mé duše před Tvými zraky.Je to pocit, který brzdí a uklidňuje to, co se uvnitř mě občas strhává.

Přestat se stydět za svoje pocity a představy je výzva, ale posouvá mě to dál k vlastní vnitřní vyrovnanosti.