Princess of Jotunheim - [Loki FF]

XII.

,,Tak dobře beru to." řekla jsem nakonec. Tony se zasmál. Probodla jsem ho pohledem. Co se mu zase nezdálo?!

,,Čemu se jako směješ?" zakřičela jsem na něj. Pořád se usmíval. Takhle se na Asgardu nikdo nechoval. Teda kromě Thora. Bohužel

,,A vy si myslíte, že to Fury dovolí. Že mu to nebude jedno." posměšně se zeptal. Steve se na něj nechápavě kouknul, stejně jako já.

,,Co jako?" zeptala jsem se. Vůbec jsem nechápala vo co gou. Ten Stark mne tak štval.

,,Co řeknou lidi až uvidí tuhle obludu. Nevíte? Tak já Vám to řeknu. Budou se jí bát." řekl rozzuřeně. To mě vážně naštvalo.

Při slově obluda jsem si představila svého otce. Nechtěla jsem si už nikdy připomínat moji minulost. Všechno to utrpení a bolest, a kvůli čemu. Abych se vyrovnala ostatním. Cha. To určitě.

Vstala jsem tak rychle, až se moje židle převrátila. Byla jsem tak naštvaná, že jsem ani nemohla nic říct. Rychle jsem vyběhla ze zasedačky. Do očí se mi nahrnuly slzy. Dohonila mne ale Nataša.

,,Počkej prosím. My tě potřebujem" zastavila mě ,,Pojď se mnou, já ti všechno vysvětlím."

Byla jsem tak zoufalá, že jsem ji poslechla. Nataša mne odvedla do mého pokoje (tedy aspoň to říkala). Ještě další dvě hodiny tam se mnou seděla a vše mi vysvětlila.

Nechce se mi ty všechny věci, co ji Nat dala a vysvětlila psát do vět, tak Vám je tady vypíšu:

- Vysvětlila jí kde je (New York - Stark/Avengers Tower)

- Dala jí nějaké obyčejné oblečení (Avery měla pořád na sobě ty bílé šaty z Asgardu)

- Vysvětlila jí klasické každodenní činnosti (čištění zubů, praní prádla,...)

- Řekla ji kdo jsou Avengers (Nat, Steve, Clint, Tony, Bruce, Thor ještě ne)

- Poradila ji na co se má kouknout, co si má poslechnou, atd. :-)

Měla jsem pocit, že mi praskne hlava. Tolik informací jsem nikdy od nikoho nedostala. Ani od Lokiho, a to už je co říct. Byla jsem hrozně unavená, tak jsem si šla lehnout.

Nešlo mi to ale usnout. Pořád jsem nad něčím musela přemýšlet. Můj mozek nevěděl, co si má myslet. Cítila jsem velké zklamání, smutek, vztek a dalších milion pocitů.

Stála jsem uprostřed nějaké zamrzlé pustiny. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde jsem nic neviděla, až můj zrak spočinul na nějaké zahalené postavě. Měla na sobě černý plášť s kapucou, ale i tak jsem neviděla, kdo to je, protože ke mně stála zády. Koukala do země.

,,Haló, kdo to je?" zeptala jsem se. Postava zvedla svůj zrak od země a otočila se ke mně. Byla daleko ode mne, takže jí pořád nebyl vidět obličej. Udělala jsem několik kroků dopředu. Už jsme od sebe byli jen pár metrů.

Konečně jsem uviděla její obličej. Zhrozila jsem se. Její tvář byla celá modrá. Byla to mrazivá obryně. Uděla jsem krok zpět.

Postava si sundala kapuci z hlavy a řekla: ,,Já jsem Fárbauti, Avery. Jsem tvoje matka."

Spadla mi čelist. Laufey mi řekl, že moje matka byla člověk. Lhář. Vždy jsem ji chtěla poznat, ale nevěděla jsem ani její jméno, takže jsem neměla šanci.

Fárbauti udělala několik kroků ke mně. Až teď jsem si všimla, že byla jen o necelou hlavu vyšší než já. Obejmula jsem ji.

Loki by jistě řekl, že moc srším důvěrou a že mne to jednou zabije. Možná měl pravdu, ale vždyť to byla moje matka. Člověk, kterého jsem se několik let snažila usilovně najít. Pak jsem to ale vzdala.

Po chvíli objímání jsem se od ní odtrhla. Matka mě chytila kolem ramen a spustila.

,,Teď mě poslouchej dcero. Musíš udělat, to co ti řeknu, jinak to s tebou dopadne velmi špatně..." Trochu jsem se polekala, ale přikývla jsem na souhlas.

,,Už nikdy se nesmíš potkat s Lokim, rozumíš?! Nikdy! A hlavně, a to si zapamatuj, si ho nesmíš vzít, nebo...." nedořekla větu. Najednou se chytila za břicho. Koukla jsem se na místo, kde měla položenou ruku. Trčel z něj hrot dýky. Fárbauti se svalila na zem. Tím se odhalila postava, která mohla za její zranění.....Loki.

Rychlý pohybem jsem se posadila na postel. Dýchala jsem tak rychle, jako bych před chvílí uběhla maraton. Byla ještě tma. Uvědomila jsem si, že se mi to jen zdálo, ale představa jak Loki zabil moji matku, byla hrozná. Doufám, že by tohle nikdy neudělal!!

Vždy na mě byl hodný. Sice říkal, že v několika bitvách už byl, ale to bylo přece pro dobrou věc. Tam zabíjel jako hrdina a ne jako nějaký zrádce, který vás bodne do zad, když se zrovna otočíte. Jako mraziví obři.

Přesně tuhle taktiku mě otec učil. Připlížit se k někomu ze zadu a potom ho zabít. Nesnášela jsem to. Přišlo mi to nefér. Vždy jsem se chtěla stát hrdinkou a zachraňovat svět. Ne být záludný záporák.

Koukla jsem se na hodiny, které ležely na nočním stolku. Bylo šest hodin ráno. V Asgardu jsem vstávala brzy ráno do práce, takže se mi už nechtělo spát. Byla jsem navíc ještě pořád vyklepaná z mého hororového snu.

Oblékla jsem si nějaké černé džíny a bílé tričko, co mi věnovala Nat a šla jsem se trochu porozhlédnout po Stark Tower.

Po chvíli procházení jsem narazila na malou kuchyňku. Zakručelo mi v břiše. Vzpoměla jsem si, jak mi Nataša říkala, že když budu mít hlad, můžu si něco vzít z lednice. Došla jsem k vysokému, stříbrnému boxu a otevřela jeho dvířka. Chvíli jsem se do něj koukala.

,,Dobré ráno." promluvil mužský hlas za mnou. Strašně jsem se lekla.