Princess of Jotunheim - [Loki FF]

X.

,,Co si to dovoluješ?! Víš vůbec, kdo já jsem?" zakřičel na mne Thor. Úsměv z mého obličeje zmizel. Věděla jsem, že se Thor dokáže rychle naštvat a pak udělá nějakou blbost, které bude litovat. Loki mi už o tom několikrát řekl a upozornil mě, abych Thora nerozčilovala. Pozdě

Začala jsem pomalu couvat pryč od rozčíleného hromovládce. Naprosto živě jsem si představila, jak Thor vezme svoje kladivo a zabije mne s ním. Mohla bych se bránit, to ano, třeba mu přimrazit nohy k podlaze, nebo si alespoň vytvořit štít z ledu, ale moje schopnosti nebyli tak silné a hlavně rychlé. Než bych stačila cokoli udělat, Thor by mi už čtyřikrát rozbil hlavu Mjollnirem. Plynule jsem se tedy vzdálila od zuřícího boha hromu. Čekala jsem, že po mně Thor hned vyjede, ale to co udělal, mne překvapilo.

Hromovládce v rozčílení došel k Heimdalovu meči a otočil s ním. Celá zlatá kupole se začala hýbat. On nastartoval bifrost! Co chce sakra dělat?

Poté se Thor začal přibližovat ke mně(tak jak jsem čekala). Byl vysoký a silný, takže jsem začala couvat ještě rychleji. Bála jsem se ho.

Koukla jsem se za sebe. Už zbývalo jen pár kroků a spadla bych do bifrostu. Najednou Thor promluvil.

,,Když si nechceš vzít mne, nevezmeš si nikoho!!" řekl, strčil do mě a já spadla do bifrostu.

Letěla jsem v duhovém pruhu světla. Zase jsem kolem sebe viděla planety a hvězdy, ale nebylo to tak krásné jak poprvé, když jsem letěla za štěstím do Asgardu. Teď jsem naopak letěla pryč od všeho, co jsem měla ráda. Přemýšlela jsem, co asi dělá Loki. Jestli se o mne třeba bojí a jestli mě půjde hledat.

________________________

Měla jsem pocit, že letím už hodinu. Přestávalo mne to bavit. Viděla jsem před sebou nějakou modro-zelenou planetu. Nebyla placatá jako Asgard, ale naopak, měla tvar kuličky. Tam nejspíš přistanu.

Myslela jsem si to správně. Pořád jsem se více a více přibližovala k jejímu povrchu. Po několika minutách jsem přistála, ale né tak, jak bych si to představovala.

Jak do mě Thor strčil, měla jsem vyšší rychlost než normálně, takže to se mnou pořádně fláklo o zem. Chvíli jsem ležela, ale pak jsem se zvedla a šáhla si na nos. Tekla mi z něj krev. Všimla jsem si, že kolem mne stojí skupinka lidí a vyděšeně na mě koukají. Byla jsem na Midgardu jinak řečeném jako Země. Vzpoměla jsem si, jak mi o něm Loki poutavě vyprávěl.

Nechtěla jsem, aby se mě lidé báli. Pak mi došlo, že se spíše báli bifrostu než mě. Několik minut jsem tam jen tak stála a koukala na obyvatele té modré planety. Byli mezi nimi ženy, muži, ale i děti. Malinko jsem se usmála. Nenápadně jsem si otřela krev, která mi pořád tekla. Poté jsem raději utekla pryč.

Nestihla jsem uběhnout ani deset metrů a zastavil mne nějaký muž, který mi zablokoval cestu svojí motorkou. Měl modro-bílo-červený oblek a na zádech připevněný štít.

,,Stát." vykřikl na mě. Zastavila jsem se, ale nechtěla jsem, aby mne chytil a odvedl zase někam do vězení. Do další cely už teda nepůjdu. Začala jsem tedy utíkat na druhou stranu.

On se za mnou samozřejmě rozjel. Při běhu jsem se koukla za sebe. Dostala jsem nápad, jak ho zdržet.

Otočila jsem se a vytvořila pod jeho motorkou náledí. Už jsem jen pozorovala, jak se pneumatiky sklouzly po ledu a on spadnul na zem. V duchu jsem se usmála.

Pak jsem se ale koukla na svoje ruce. Byly zase modré. Povzdechla jsem si.

Utíkala jsem co mi nohy stačily a přemítala o tom, co mi řekl. Já jsem mu vlastně rozuměla. Přišlo mi to zvláštní.

Po chvíli jsem uslyšela veliký hluk. Otočila jsem se a uviděla, jak za mnou míří stíhačka.

,,Okamžitě zastavte, nebo začneme střílet!" ozval se ženský hlas z reproduktoru. Chvíli jsem přemýšlela, ale nezastavovala jsem.

Pro jistotu jsem si vytvořila štít z ledu. Nevěděla jsem, jestli tu palbu myslí vážně.

Za několik minut jsem uslyšela výstřely. Zastavila jsem se a dala si štít před sebe. Kupodivu se nerozbil, teda ne tak, jak bych čekala.

Dostala jsem další nápad. Vytvořila jsem si rampouch a hodila ho na křídlo stíhačky. Trefila jsem motor. Stíhačka se začala točit a poté dopadla na nějakou nedalekou louku. Opět další škodolibý úsměv.

Měla jsem radost, že se mi věci daří. V boji jsem svoje schopnosti nikdy moc nepoužívala, ale teď mi přišly jako dar z nebes.

Uslyšela jsem zase zvuk motorky. Přijížděl sem zase ten voják. Znovu jsem začala utíkat. Uviděla jsem ale před sebou nějakou zeď. Připravila jsem si tedy svoje ruce. Na tohle budu potřebovat velké soustředění. 

Pokusila jsem se přes zeď vytvořit něco jako schody. Povedlo se. Přelezla jsem je, ale najednou BUM. Výbuch. Odhodil mne ke zdi a já ztratila vědomí.