Princess of Jotunheim - [Loki FF]

VI.

Probudilo mne kokrhání kohouta. Sedla jsem si na postel a ještě chvíli přemýšlela. Zajímalo mě, jestli ještě někdy zažiju to, co včera s Lokim.

Oblékla jsem si zase ty bílé šaty a na hlavu si dala šátek. Rychlým krokem jsem spěchala do hradní kuchyně.

Slunce krásně svítilo a ve mně to vyvolalo zase ten pocit štěstí. Najednou jsem se zastavila. Spatřila jsem Lokiho, jak seděl na zemi a četl si nějakou knihu. Líbilo se mi, že se takhle vzdělává. Už jednou mi řekl, že Ve vědomostech je síla. Byla to pravda.

Také jsem si ráda četla knihy a čerpala z nich informace. Věděla jsem, že mi jednou budou užitečné. Můj otec to ale důrazně odsuzoval. Dokonce se jednou tak moc naštval, že mi zakázal si číst. Tehdy jsem pochopila, že má v hlavě místo mozku z piva kostku. Byl to hlupák.

Stále jsem hleděla na Lokiho. Moc se mi líbil. Po chvíli zvedl hlavu a také se na mě podíval. Jako by věděl, že tam stojím a koukám na něj.

Usmála jsem se a rychle odběhla. Spěchala jsem do práce. Chtěla jsem se vyhnout dalšímu trestu, který by mi vedoucí služebná jistě udělila. Přišla jsem právě v čas.

V kuchyni to bylo stejné, jako včera. Krájela jsem zeleninu, míchala polévku, dávala ovoce do mísy a následně ho odnesla na královský stůl. Loki se na mě zase usmíval, jako včera.

Dnes jsem naštěstí žádný trest nedostala. Společně s ostatními kuchtíky jsem umyla nádobí. Trvalo nám to pouze půl hodiny. To bylo čtyřikrát rychleji než předchozí den.

Cestou k hostinci jsem zase potkala Lokiho. Měla jsem radost, že ho vidím. Zeptal se mne, jestli se ještě nechci projít k Bifrostu. Kývla jsem na souhlas.

Cestou mi zase vyprávěl nejrůznější historky a pověsti, vysvětlil mi, jak funguje Bifrost, co to je Yggdrasil a kdo je ten muž s mečem, který řídí chod Bifrostu. Byl to Heimdall.

Já zase moc nemluvila. Měla jsem ráda, když mi někdo vyprávěl příběhy, zvlášť když to byl Loki. Napínavě jsem poslouchala a říkala si, jak je ten Asgard krásný.

Pak se mne ale zeptal: ,,Kdo jsou vlastně tvoji rodiče?"

Zkoprněla jsem. Chvíli jsem váhala, co mu na to mám odpovědět. Měla jsem ho ráda, ale bála jsem se, že by to mohl někomu říct!!

,,Moji rodiče jsou mrtví." řekla jsem smutně a sklonila hlavu. Pane bože, lhala jsem!! Párkrát v životě už jsem někomu zalhala, vlastně svému otci jsem lhala v jednom kuse, ale co se dalo čekat. Když vás vychová jedna z nejstrašnějších a nejkrutějších bytostí ve vesmíru, lhaní přijde samo.

Loki mi dal pusu do vlasů a obejmul mě. ,,To mě mrzí." řekl. Nejradši bych začala skákat radostí, ale musela jsem hrát smutného sirotka. Lež se vyplatila. Pevně jsem se k Lokimu přitiskla. V jeho obětí jsem se cítila bezpečně. Zase jsem byla šťastná.

______________________________

Začali jsme se takhle scházet každý den. Vždy po práci za mnou Loki přišel a vzal mě na nějaké hezké místo v Asgardu. Jednou jsme šli k pramenu řeky, poté do lesa, kde se pásli jednorožci a také mi ukázal tajnou pevnost Asgardkých králů. Získávala jsem k němu stále větší a větší důvěru.

Měla jsem pocit viny. On mi řekl vše o sobě i své rodině a já mu pořád lhala. Vymýšlela jsem si pořád nové a nové historky o mé rodině. Divila jsem se, že moje lži ještě neprokoukl.

________________________________________

Bylo pondělí. Už to byl týden, co jsem byla tady v Asgardu. K Lokimu jsem měla už plnou důvěru a byla jsem rozhodnutá, že mu dnes řeknu o svém pravém původu. Co když mě začne nenávidět?!

Už od rána jsem byla nervózní. Do práce jsem (překvapivě) přišla včas. Zrovna jsem loupala okurku, když v tom do kuchyně přišla vedoucí služebná.

,,Hej ty nová, pojď se mnou. Pomůžeš mi uklidit zbrojnici." oznámila mi. Přikývla jsem a následovala ji.

Zbrojnice byla menší místnost plná různých artefaktů a zbraní. S udivením jsem otevřela pusu.

,,Nejdřív utři prach a potom vytři i podlahu. A né že něco rozbiješ!" řekla mi vedoucí a odešla.

Pustila jsem se tedy do práce. Natočila jsem si do kyblíku vodu a začala jsem utírat prach. Opatrně jsem vzala hadr a otřela jsem s ním stojánek s jakousi zlatou rukavicí.

Pomalu jsem postupovala dál a dál až jsem došla k nějaké modré krabici. Byla mi povědomá. Jako bych ji už někde viděla. Asi se mi to jen zdálo.

Položila jsem svojí ruku s hadrem na krabičku. Co ale nevidím?! Ruka mi náhle začala modrat, stejně jako když jsem vytvářela věci z ledu. Rychle jsem ucukla a ustoupila jsem o krok.

,,Co to tam děláte slečno?" zazněl mi hlas za zády. Pomalu jsem se otočila a dala si ruce za záda. Stál tam Odin se svým zlatým kopím. Polkla jsem.

Odin se pomalu přibližoval ke mně. Modlila jsem se, aby se mi do rukou vrátila zpět jejich normální béžová barva.

,,Já, já tady uklízím. Jak mi nakázala paní vedoucí služebná." řekla jsem koktavě.

Odin se trochu zamračil a řekl: ,,Na tuhle věcičku si dej pozor." ukázal na modrou skříňku ,,Už několika lidem vzala život!" podotknul. Poté odešel. Zůstala jsem stát jako přibitá. Měla jsem z něho respekt.

Práci jsem dokončila až ve 12 hodin. Byla jsem z toho ještě pořád vyděšená. Jak je možné, že mi zmodraly ruce? Co je to za skříňku?!