Gai̶y no jutsu [ItaDei, HidaSaso, YahiNaga🖤Na přání] ✓

7. Svádění

O několik dní později...

Modrovlasý žraločí nukenin z Mlžné v posledních třech dnech pochodoval po celém komplexu Akatsuki skrýše se svou drahou Samehadou na rameni a dost při tom připomínal vojáka se samopalem, hlídaje pokud možno všechno a všechny, hlavně, aby nikdo neporušil jím stanovenou karanténu. Ostatním členům, kteří momentálně nebyli "doma", poslal zprávu, ať se raději ještě na chvilku zdrží, jelikož jejich milovaná centrála je v kritickém stavu bezprostřední nouze. Starost o všechny přítomné členy a jejich hlídání mu tak zabralo všechen volný čas. Třikrát denně všem zavřeným či zamčeným v pokoji nosil jídlo a pokud se někdo z nich opovážil vyjít ven, hodně rychle ho poslal zpátky, případně ho doprovodil, kam potřeboval a o chvíli později se s ním zase vrátil zpět a sám pokračoval v hlídací akci.

To, že stav nebezpečí stále přetrvával, si ověřoval dle reakcí prozatím bývalého leadera, který pokaždé, když ho viděl mlel, něco o tom, ať ho okamžitě pustí, protože potřebuje jít okamžitě za Nagatem, aby mu mohl vyznat svou nehynoucí lásku.

Během těch dní Deidara stále dokola a dokola přemýšlel, jaké mohly být Itachiho pravé úmysly a zda na teorii ohledně lektvarů a jutsu lásky, o níž mluvil jeho týmový partner, mohlo být něco pravdy. Pomalu, ale jistě si začínal uvědomovat, jak moc se mu ten polibek ve skutečnosti zamlouval a opravdu litoval toho, že se ten den zachoval jako malá holka a zbaběle utekl pryč do pomyslného bezpečí. Jediné, na co nyní dokázal myslet, bylo Uchihovo pevné objetí, tvrdé a lety vyrýsované svaly na mužných pažích a jeho typická osobitá vůně. Ten tam byly všechny záchvaty vzteku, které kvůli němu cítil, i naprosto zbytečné choutky pomstít se mu za to, že ho nedokáže dostatečně uznat ani jako ninju, ani jako člověka.

Kdyby byla Sasoriho teorie pravdivá a on k němu opravdu něco cítil, dostalo by se mu respektu až až. A jemu to, že by o něj měl zájem zrovna někdo takový, jako je geniální ninja Uchiha Itachi, velice lichotilo.

Stále ale nebyl zcela přesvědčený, že by této verzi skutečnosti mohl věřit. Potřeboval se s tmavovlasým mužem sejít a všechno si s ním vyříkat a konečně plně zjistit, co si o něm vlastně celou tu dobu myslí. Otázkou bylo, jak to udělat, aby nenarazil na osinu zadku v podobě neustále je hlídajícího žraločího muže na chodbách? Tak nějak mu bylo předem jasné, že kdyby se o něco pokusil, určitě by ho hned poslal do pokoje zpátky a vůbec se s ním nemazlil.

Vymyslel snad stovku možných i nemožných scénářů, jak by mohl shinobiho z Mlžné obejít, avšak na všechno, co ho napadlo a co nahlas pak navrhl, měl Sasori nějaký opravdu přesvědčivý protiargument, kterým ho velice rychle zase uzemnil.

Když už toho měl nejmladší člen Akatsuki akorát tak dost, nakonec jen spráskl rukama a nevěřícně zavrtěl hlavou.

"No tak to teda fakt nevím, co dál!" odfrkl si, než složil paže na hrudi a otočil se kolem dokola před zrcadlem, aby náležitě zkontroloval, zda má vlasy v pořádku učesané i vzadu na zádech. Už prostě nemohl dál čekat, musel okamžitě vypadnout a s tmavovláskem si promluvit. A přece za ním nemohl přijít úplně rozcuchaný, že. "Vůbec jsi mi o tom neměl říkat. Dřepím tu na zadku jak idiot už tři dny a pořád musím myslet na to, co se tomu arogantnímu ignorantskýmu-"

"Nebreč pořád," povzdechl si otráveně Akasuna, jenž zrovna u pracovního stolu opravoval starou rozbitou loutku Matky, která v něm každou chvíli budila víc a víc pocitů melancholie.

Blondýn však nevypadal, že by si toho všiml, a vesele si mlel dál, nyní pochoduje po pokoji ze strany na stranu.

"- chlapovi honí v tý jeho černovlasý kebuli!" jančil dál.