Gai̶y no jutsu [ItaDei, HidaSaso, YahiNaga🖤Na přání] ✓

8. Dáme kafe?

Rudovlasý shinobi zíral na Hidana, který se u něj objevil naprosto zčistajasna a zcela dokonale spacifikoval žraločího muže během jedné jediné sekundy, s lehce vyplašeným výrazem v obličeji. Srdce se mu v ten jeden okamžik, jakmile jej zahlédl, zběsile rozbušilo a dlaně se mu začaly až přehnaně potit. Několikrát zamrkal a otevřel ústa, ale jediné, co z něj v ten moment vyšlo, bylo nějaké podivné skřehotání, které ani zdaleka nepřipomínalo jeho pravý, poměrně zvučný hlas. Dřív, než mu vůbec stačilo dojít, se stalo stalo, se hromotluk zatvářil poněkud nechápavě, z čehož se mu v další vteřině naprosto rozklepaly nohy, jako kdyby byly snad z rosolu, nebo co, a jediné, na co se zmohl, bylo na vysokého muže jen bezradně zírat a v duchu nadávat nad tím, proč ho jeho tělo zradilo zrovna před ním. Před tím, u něhož doufal, že ho se svým zbrusu novým tělem oslní během pár vteřin.

Deidara, který celé to dění zpoza rohu pozoroval, jen vyvalil bulvy. "Pro Jashine, jen to ne," vydechl nevěřícně a drobnými dlaněmi si vjel do vlasů, maje sto chutí si je nad scénou odehrávající se před ním vytrhat po chomáčcích, "si děláš srandu, že na Sasoriho padla tréma! Na Sasoriho, bože! Vůbec mě nenapadlo, že zrovna jemu bych musel dávat rady ohledně randění!"

Ta samá myšlenka ve stejnou chvíli zasáhla patrně i Akasunu, jelikož měl najednou co dělat, aby se na místě před Hidanem nesesypal. Co to s ním, sakra, bylo? Vždyť v jeho blízkosti nebyl poprvé, ani naposled, a nikdy to s ním kromě drobného šimravého pocitu uvnitř bubnujícího srdce, jediné živé věci v jeho do té době dřevěném těle, ani nehlo. Tak proč sakra teď, když je konečně pořádný člověk z masa a kostí?

A právě v ten okamžik mu to došlo.

Všechny pocity, které byly předtím zcela tlumené, jelikož nijak neovlivňovaly jeho neživou schránku, se na něj teď valily obrovským proudem, skoro jako kdyby se na něj protrhla hotová emocionální přehrada, která rozvibrovávala každou buňku v jeho těle. S každou další sekundou  cítil desítky různých pocitů od strachu, přes stud až po rozpaky s drobnými náznaky zvyšujícího se libida, díky čemuž se mu tváře po všech těch dlouhých letech pomalu, ale jistě barvily do červena. Jak už to bylo dlouho, co si naposledy připadal takhle rozpolceně?

Bělovlasý, který do té doby jen tiše a v očekávání brzké odpovědi sledoval, jak druhý muž zápolí sám se sebou, se jen pousmál a jednou z dlaní se ležérně opřel o zábradlí schodiště. Pohledem letmo přejel jeho narůžovělé tváře, než se mu obličejem prohnal vítězoslavný úšklebek. Už měl v posteli spoustu můžu a žen aby věděl, co tenhle stav znamenal. Ten prcek z něj byl úplně naměkko a to se mu vážně líbilo.

Už před třemi dny, kdy Akasunu poprvé viděl bez toho trapného oblečku, v němž vypadal jako nějaký opravdu zastaralý model pojízdného vysavače, musel uznat, že je docela pohledný. Strnulý výraz v jeho obličeji ho sice trochu znepokojoval, ale co jiného by se dalo čekat od muže, který byl v jejich organizaci známý jako Pinocchio? Avšak o několik desítek minut později, co mladě vypadající nukenin odešel, měl najednou neuvěřitelnou a skoro až nevysvětlitelnou potřebu na něj myslet a přehrávat si těch několik společně strávených chvil pořád dokola a dokola. A jelikož byl Kakuzu momentálně mimo skrýš na misi, poskytla mu žraločím ninjou uvalená karanténa dostatek prostoru, aby se se Sasorim dostatečně seznámil minimálně po stránce představ. Samozřejmě hlavně ve sprše…

Když už ho ale po několika dnech začala poměrně bolet pravá i levá ruka a zásoba tekutin, jimiž je zásoboval Kisame, mu už nestačila (protože ty splašky, co tekly z potrubí, byly maximálně dobré tak na sprchování), musel prostě a jednoduše konečně vylézt ven a taky se trochu projít. A v ten moment zaslechl Sasoriho hlas, a tak si přišel poslechnout, co hezkého chtěl modrovlasému říct.

"Něco na tom asi bude," mrknul na něj, když se konečně probral ze vzpomínek a ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu, "rozkošně se červenáš."

Rusovlásek při těch slovech nabral ve tvářích barvu podobnou své hřívě.

"J-já-"

"Nikdy jsme neměli možnost pořádně si pokecat. Mě pořád otravuje Kakuzu a za tebou furt leze ta otravná nádhera."

"Pfe," odfrkl si tiše kousek od nich skrývající se Deidara, "Já ti dám takovou nádheru, že se z toho posereš."

"Co se jít konečně pořádně poznal, hm?" nadhodil bělovlasý, jako by se nechumelilo, "můžem jít do kuchyně, dat si kafe a tak…"

Druhý, který se opravdu urputně snažil nepřemýšlet nad tím, že to celé zní jako pozvánka k sexu na kuchyňské lince (ne, že by proti tomu nějak protestoval), jen silně stiskl ruce v pěst, aby se uklidnil, a konečně nahlas promluvil. 

"A co on?" zeptal se a kývnul hlavou k bezvládnému tělu na zemi, "Co uděláme s ním?"

Nad tím Hidan jen mávnul rukou. "Ten se nějakou dobu neprobere, tak ho tady klidně můžem nechat. Nebo," na vteřinu se odmlčel, několika kroky se k němu přiblížil,  sklonil se a zašeptal, "ho může odklidit ta bloncka, co támhle čeká za rohem."

Sasori se tou náhlou blízkostí jen roztřásl po celém těle a nasucho polkl. Pak zvedl zrak a zadíval se na něj, na vteřinu fascinovaný tím, že se nad tím tyčí jako obrovská skála. 

"J-jak víš, že-?

"Ale notak, nejsem idiot. Na mě skrýváním chakry jen tak někdo nevyzraje. Tak co, půjdeme?" zamrkal, než se otočil a s pokynutím hlavy vyrazil do kuchyně. 

***

Jakmile se za těmi dvěma zaklaply dveře, trvalo jen setinu sekundy, než se Hidan na drobného muže vrhnul. Prudce ho nalepil na dřevěnou desku a uvěznil ho u ní svým pevným tělem. Téměř okamžitě se přisál na jeho rty a v momentě, kdy rusovlásek překvapeně vyjekl a do polibku vzdychl, pronikl jazykem do jeho úst, aby je mohl okamžitě začít plenit.

Sasoriho pálil každý dotek a hlava se mu točila. Bylo to už děsně dlouho, co se ho naposledy někdo takhle dotýkal a zatím to vypadalo, že ze všech těch polibků dostane infarkt. A to se ještě prakticky nikam nedostali.

"Pořád na tebe musím myslet a vůbec netuším proč," zavrčel Hidan, vycenil zoubky a kousl ho do spodního rtu, až starší slastně zasténal, "nemůžu tě vyhnat z hlavy!"

***

Deidara, který ještě chvíli zpoza rohu sledoval, zda se omráčený Kisame náhodou nezvedne, se jen pousmál a vyrazil za Itachim. Konečně se dočká potřebných odpovědí! Konečně zjistí, co k němu Uchiha Itachi ve skutečnosti cítí!