Gai̶y no jutsu [ItaDei, HidaSaso, YahiNaga🖤Na přání] ✓

9. Ser na osud

V momentě, kdy Deidara tiše jako myška kráčel dlouhou chodbou vedoucí do druhého obytného křídla jeskynního systému jejich skromné Akatsuki skrýše, jeho srdce po celou dobu zběsile bušilo jako splašené zvíře uhánějící před nějakým opravdu nebezpečným predátorem a dlaně se mu potily, jako kdyby uvnitř bylo čtyřicetistupňové vedro, což vzhledem k jeho dvěma ústům na rukou nebylo opravdu nic příjemného. I když se v posledních dnech neuvěřitelně trápil a stále přemýšlel nad tím, jaký vztah mezi ním a Uchihou ve skutečnosti panuje, nyní prostupovala celým jeho tělem silná nervozita a napadala každou buňku každého orgánu. I když Sasoriho teorie o tom, že pokud člověk nechoval žádné city, ať tělesné, nebo emocionální, nemohl být jutsu, či lektvarem lásky zasažen, byla velice lákavá, avšak stále si nemohl být jistý tím, že je to pravda. Navíc, co když se nejednalo ani o jedno z toho, ale o nějaký opravdu podlý virus? Rozhodně se nechtěl stát svědkem toho, že toho černovlasého parchanta pustí do svého srdce a o pár dní později, až se situace vyřeší a všechno se vrátí do normálu, bude odkopnutý a ponížený.

Plavovlásek silně stisk ruce v pěst a sám pro sebe si rozhodně kývl hlavou, aby si dodal trochu na sebevědomí, které ho však každou chvíli stále rychleji a rychleji opouštělo. Už nemělo cenu si nic nalhávat. Za těch pár dní, co strávil v izolaci jen v přítomnosti svého týmového partnera, který po většinu času stejně jen opravoval staré loutky, si uvědomil že všechny ty snahy Itachiho porazit byly jen kvůli tomu, aby se dostal do jeho přízně, nebo od něj viděl alespoň nějakou emoci, jakoukoliv, klidně i negativní. Dal by cokoliv za to, kdyby ho seřval, nebo mu od plných plic řekl, že si myslí, že je neschopný - ano, ranilo by ho to, ale všechno bylo lepší než pouhý ignor, což bylo bohužel to jediné, čeho se mu dostávalo.

Ale teď... úplně si nebyl jistý, jak by odmítnutí snesl, když mu v srdci vzplála drobná naděje, že by snad on, Deidara, pouhý nukenin ze Skryté Kamenné, mohl mít štěstí, aby se líbil někomu takovému, jako byl zrovna jeden z nejgeniálnějších ninjů Konohy.

Nakonec nad všemi těmi tíživými myšlenkami jen zavrtěl hlavou, aby je od sebe vyhnal co nejdál a přidal do kroku. Nemělo cenu sundávat kalhoty, když brod byl ještě daleko. Navíc musel svůj plán vyřídit co nejdřív, aby se náhodou nestalo, že se žraločí muž posedlý kontrolou nad jejich komplexem každou chvíli probere, dojde si pro něj, popadne ho za flígr a odtáhne pryč dřív, než Itachi stačí říct první písmenko své odpovědi, jak to vlastně ve skutečnosti cítí.

Ještě několik okamžiků kráčel tichou, umělým světlem ozářenou, chladnou chodbou, než se konečně zastavil před jedněmi dveřmi a nasucho polkl. Bylo to tady! Natáhnul ruku a šmátnul po klice, aby vešel dovnitř, ale dveře nepovolily. Několikrát zmateně zamrkal a několik okamžiků se odhodlával promluvit.

"I-Itachi? Jsi tam?" ozval se lehce pisklavým, vystrašeným hlasem Deidara, "T-Tady je Deidara... jen... jen si s tebou chci p-promluvit o tom, co se stalo n-na tý louce."

Několik chvil, během nichž plavovlásek pečlivě špicoval uši, zda z druhé strany něco neuslyší, bylo ticho.

"Na dveřích je pečeť, zevnitř ji neotevřu... respektive otevřel bych, kdybych chtěl, ale nechci Kisamemu přidělávat ještě větší starosti. Musíš to odblokovat zvenku," ozvalo se o vteřinu později tlumeným, medově hlubokým hlasem, z něhož se zlatováskovo srdce rozbušilo ještě rychleji a ústa mu na sekundu povadla.

,V-vážně se mnou mluví? To je asi nejdelší věta, jakou jsem ho kdy slyšel vyslovit... ale když to vezmu kolem a okolo... většinou říká jen "Hm", nebo prostě jen háže ignor,'pomyslel si Dei, ale nakonec nad tím jen pokrčil rameny a prsty pravé ruky vytvaroval do potřebné jednoduché pečetě.