Oběť moci

7. Vladimír

Když jsem procitla, byla v pokoji tma. Zamrkala jsem a přemýšlela, zda dnes je můj

den D.

Přetočila jsem se na záda. Uvědomila jsem si, že jsem nahá a při tom pohybu mě zabolelo celé tělo. Včetně prostoru mezi mýma nohama a mě náhle všechno došlo!

Prudce jsem se posadila, až mým tělem projela prudká bolest z klína. Jako by mi tam někdo vrazil nůž a hned ho zase vytáhl. Ale nedbala jsem na bolest a zapřela jsem se vedle sebe rukama. Rozhlížela jsem se nejdříve po posteli a pak po pokoji. Natočila jsem se, abych dohlédla až za sebe a něco nepřehlédla a přitom pohybu ze mě začalo něco vytékat.

S jistotou, že jsem v pokoji sama, jsem se rychle vyhrabala na všechny čtyři a pachtila se přes postel. Odtamtud jsem rychle přešla pokoj ke krbu a zachvěla se. Při pohybu ze mě ta tekutina vytékala ještě víc. Nejenom, že to lochtalo, ale bylo mi velmi nepříjemné, jak mi to teklo po stehnech a oni o sebe tak zvláštně klouzaly. Rozhrnula jsem popel a přiložila dvě polínka, abych měla aspoň nepatrné světlo. Svíčky jsem zapalovat nechtěla, bála jsem se, aby to případně nepřilákalo něčí pozornost.

Od ohně jsem přešla k nedalekému lavoru, vzala do ruky žínku a namočila jí. Potom jsem si omyla obličej, skoro celé tělo a snažila se přitom nadělat co nejméně pohybů, aby ze mě ta tekutina tekla co nejméně. Nakonec jsem si omyla klín a veškerou tu tekutinu, která ze mě vytekla. Ale jen co jsem ve vodě vyprala žínku do čista, vyteklo to ze mě znovu.

Když jsem skončila s očistou a usoudila, že už asi nic dalšího nevyteče, vyrazila jsem k šatně, rozhodnutá najít něco na sebe a vyhledat Vladimíra.

Jestli to byl dobrý nápad?

Tak to jsem opravdu netušila, ale cítila jsem se hrozně. Cítila jsem vinu a potřebovala ho najít. Byl jediný člověk, kterému jsem svěřovala skoro se vším a teď jsem pociťovala až nutkavou potřebu, aby mě vyslechl a obejmul.

Vzala jsem za kliku od šatny, ale dveře se ani nehnuly. Stále byly zamčené, ale klíč už byl zasunutý v zámku, a tak jsem je odemkla a nahlédla dovnitř. Nikdo tam nebyl a tak jsem se vydala dovnitř. Popadla první prádlo a šaty, které mi přišly pod ruku, a navlékla to na sebe.

Z pokoje jsem skoro vyběhla, jak ve mně při myšlenkách na dnešní noc narůstal pocit zoufalství. Proběhla jsem chodbou, seběhla schody a zůstala stát na kraji hodovní síně. Sluhové jí právě uklízeli, ale z hostů už tu nikdo nebyl.

Co si počnu?! Zoufala jsem si v duchu.

„Madam!" ozval se náhle vedle mě překvapeně a naléhavě.

„Julie?" otočila jsem hlavu ke své služebné. Byla to dívka stejného věku jako já. Vysoká, štíhlá, s tmavě hnědými vlasy a největšíma čokoládovýma očima, jaké jsem kdy viděla. „Kde jsou všichni?"

„Spí," řekla mi překvapeně. „Je sotva pět ráno?"

„Ach," vydechla jsem překvapeně zase já. Vůbec jsem se nezabývala tím, kolik je hodin?! „Kde je král?"

Než mi odpověděla, rozhlédla se kolem. Nevím, zda se ujišťovala, že nás nikdo nemůže slyšet, nebo si jen kontrolovala, kolik sloužících nás poslouchá. „Sotva před hodinou odjel i se svou družinou," řekla pak tiše.

„A Vladimír?" vydechla jsem naléhavě a nakročila k ní.

Její pohled se ze mě přesunul někam na druhý konec místnosti. Do jejího nejtmavšího rohu. Až teprve nyní jsem si všimla postav, které tam byly.