Oběť moci

23. Probuzení do reality

Krásný den dámy, tady máte ode mě jednu oddechovku, než to znovu rozjedeme :)

Nedokážu vysvětlit proč, ani jak, ale milovali jsme se ještě dvakrát, než jsme konečně uspokojeni odpadli na postel vedle sebe a okamžitě vyčerpáním usnuli. Během těch sexuálních hrátek jsme ze sebe kousek po kousku odstraňovali oblečení. Některé svlékli, jiné roztrhli, aby už nám dál nepřekáželo.

S přikrýváním jsme se neobtěžovali, noc byla dostatečně teplá a na nějaké přikrývání jsme byli oba dost rozpálení.

Spala jsem tvrdě a klidně.

Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy vzbudila tak odpočatá a zároveň spokojená. Možná to bylo předešlým opakovaným uspokojením. Ale vlastně jsem nad tím ani nechtěla nijak hloubat. Prostě jsem to tak brala.

Spokojeně jsem se protáhla a rukou zavadila o místo vedle sebe. Bylo ještě teplé, ale už bylo prázdné. Položila jsem na něj ruku a roztáhla prsty, abych ho pořádně zkontrolovala. Zašátrala jsem rukou nahoru a dolu, pak přizvedla hlavu a podívala se tam. V pokoji bylo šero a místo vedle mě bylo ještě pomuchlané, ale opravdu prázdné.

Zvedla jsem hlavu ještě víc a rozhlédla se po pokoji.

Martina jsem objevila hned vedle postele. Právě si zapínal kalhoty, nic jiného na sobě zatím neměl. Mohla jsem se tedy kochat pohledem na jeho nahou svalnatou hruď. Hra jeho svalů při tak obyčejném pohybu, jako bylo zapínání kalhot, mi vykouzlila úsměv na rtech.

„Dobré ráno," pozdravila jsem ho ochraptělým hlasem a zvedla se na lokty.

Martin si až teprve nyní uvědomil, že jsem vzhůru a pohlédl na mě. Jeho pohled se setkal s mýma očima, pak na nepatrný moment uhnul a shlédl na můj nahý hrudník a pak se zase vrátil k mým očím.

„Dobré ráno," pozdravil mě. Pak popošel kousek stranou a shýbl se, aby ze země zvedl svou košili. Ihned si jí začal oblékat.

„Už odcházíš?" zeptala jsem se ho zvesela.

Martin si dopnul košili a pak se na mě vážně podíval. „Nechci, aby někdo věděl, že jsem strávil noc ve Vašem pokoji," řekl tiše.

„To chápu," řekla jsem a pomalu se posadila, nohy stočila do tureckého sedu a sáhla pro srolovanou pokrývku v nohách postele. Přetáhla jsem si jí přes nohy a vzhlédla. „Ale neodcházíš z města, že ne?"

Martin tam stál a díval se mi do očí. To, co jsem v nich viděla, se mi vůbec nelíbilo.

„Já ... je mi líto ...," začal mluvit, uhnul přede mnou pohledem a prohrábl si rukou vlasy. „Neplánoval jsem, že se vrátím a stane se tohle," zvedl ke mně znovu pohled a rukou naznačil pohyb k posteli, na které jsem seděla.

Během jeho řeči jsem uchopila pokrývku, s kterou jsem si předtím přikryla jen nohy, vytáhla jí nahoru a upevnila si jí v podpaží. A stejně jak stoupala pokrývka po mém těle, stoupal ve mně pocit nejistoty.

Uspokojení a příjemný pocit byly najednou ty tam. Všechno se to zhroutilo jako domeček z karet. Jenže i ten domeček z karet by měl mnohem stabilnější základy, než bylo to, co jsme měli my.

„Chápu," vydechla jsem a sklonila hlavu, aby neviděl, jak se mi oči zalévají slzami. Vyřkla jsem první slovo, které mě napadlo. Ve skutečnosti jsem na tom nechápala vůbec nic. Prostě a jednoduše jsme se spolu vyspali. Co na tom bylo špatně? Co by bylo špatně na tom si to občas jen tak nezávazně zopakovat?! Jenže Martin z toho dělal obrovský problém a já už netoužila po ničem jiném, než zůstat o samotě sama ve svém pokoji a oddat se plně svému zoufalství.