Oběť moci

16. Královna

Hned jak jsem se vrátila do domu, začala jsem připravovat svůj odjezd. Naplánovala

jsem ho za dva dny. Doufala jsem, že za tu dobu stihnu vyřešit to nejdůležitější a naplánovat, co by se mělo dělat v mé nepřítomnosti.

Jak bláhová představa to byla, mi došlo hned následující den, ale na odjezdu jsem si trvala. Julii jsem požádala, aby se postarala o malého, kterého jsem na cestu nechtěla brát sebou. Martina jsem zase sebou chtěla. Jak jsem říkala, byl jedním z těch, kterým jsem mohla věřit. Tak jsem si na cestu vzala jen jeho a kočího.

Má cesta vedla na královský dvůr, ale cestou jsem se chtěla zastavit ještě u své sestry a požádat jí o pomoc. Neměla jsem nejmenší tušení, jak se u krále žádá o audienci a ona byla jediná, koho jsem znala a kdo mi s tím mohl pomoct.

Původně jsem chtěla vyrazit už za svítání, ale spory mezi dělníky a radou, mi v tom zabránily. Trvalo celé dopoledne, než se to uklidnilo a pokračovali v práci.

Nechtěla jsem odjet, ale musela! Pokud jsem chtěla, abychom co nejdříve dostavěli, nebyla jiná možnost.

Do sestřina domu jsme dojeli až pozdě v noci. Celou cestu jsem se modlila, aby byla doma a já nemusela jet nikam dál a někde jí hledat. K mému překvapení doma byla. Navíc se svítilo snad v každém okně, i v tuto pokročilou hodinu. Vypadalo to, že mají doma nějakou oslavu.

Sluha u dveří mě ihned vpustil do domu, ani se mě neptal na jméno. Možná proto, že dům byl plný hostů a on si asi myslel, že patřím mezi ně a nejspíš se jen zatoulala ven.

Prošla jsem halou a vešla do přeplněného sálu, odkud se ozývala hudba. Sál byl narvaný k prasknutí a skoro se v něm nedalo dýchat. Procházela jsem mezi lidmi a hledala svou sestru. Také jsem se rozhlížela, zda někde nenajdu nějakého sluhu, abych ho požádala o pomoc s hledáním.

Všichni, okolo kterých jsem procházela, se po mě otáčeli a ustupovali mi z cesty. Ihned co jsem kolem nich prošla, slyšela jsem jejich vzrušený hovor. Nevím, zda to bylo kvůli šatům, které byly cestovní, a tudíž se na ples absolutně nehodily, nebo kvůli tomu, že všichni z přítomných měli na obličeji masky? Rozruch, který jsem za sebou slyšela, mě ale nijak nerozptyloval.

Obešla jsem celý sál, ale sestru jsem nenašla. Zastavila jsem se na místě a rozhlížela se. Přitom mi pohled padl na nedaleko tančící pár. Ona byla oděná do bílých splývavých šatů, z kterých jí při úkrocích vykukovala noha až nad koleno. I on byl v bílém, podle mě to muselo být prostěradlo, a ve vlasech měl zlatou čelenku. Oba nejspíš měli představovat bohy a při tanci se k sobě lísali, jako by si to chtěli rozdat přímo tady při tanci.

Jako by celý sál náhle zmizel. Nedokázala jsem od té tančící dvojice odtrhnout oči a přitom se mi v hlavě rozezněl Vladimírův hlas, když mluvil o mé sestře:

„Otázkou je, zda ti ho tvoje rozdavačná sestřička na chvíli přenechá."

V téhle chvíli mi došel smysl jeho slov.

Než jsem stačila zakrýt své překvapení z toho zjištění, všimnul si mě tanečník z dvojice a ihned zůstal stát na místě. Žena se otočila po směru jeho pohledu a chvíli se na mě jen dívala, než ke mně vyrazila.

„Co tady chceš?" zasyčela mi do obličeje přísně Renáta, když ke mně přišla.

„Přišla jsem tě požádat o pomoc," řekla jsem k ní tiše a pohledem zabloudila za její rameno, kde stál její tanečník. „Mariáne, prosím," řekla jsem o trochu hlasitěji, aby mě zaslechl i přes hlasitou hudbu.