Oběť moci

10. Zpátky doma

Probudila jsem se až v kočáru na cestě domů. Matka s Julií mě oblékly do županu, zabalily do deky a sluha mě odnesl do kočáru. Já s matkou jsme odjížděly hned a Julie zůstala na sbalení mých věcí, pro které vyšleme vůz, jen co dojedeme domů.

„Vůbec se mi to nelíbí. Neměla jsem tě nikam pouštět. Podívej se, jak vypadáš? Jsi bledá a hubená. Není to dobré pro tebe ani pro tvé dítě!" hudrovala matka, když mi večer pomáhala s koupelí.

„Já to dítě nechci!" ujistila jsem jí ihned.

Ruka s mycí houbou se jí zastavila uprostřed mých zad. „Jak jako, že ho nechceš?!"

„Prostě a jednoduše ho nechci," zopakovala jsem jí znovu rozhodně.

Houba z mých zad zmizela a pak se přede mnou objevila matka. Sedla si u vany na bobek a pažemi se opřela o vanu. „Podívej se mi do očí a ještě jednou mi zopakuj, že to dítě nechceš," přikázala mi.

Podívala jsem se jí tedy do očí. „Já to dítě nechci!" zopakovala jsem znovu, klidně a s důrazem na každém jednotlivém slově.

„Jak jen můžeš?!" vydechla překvapeně. „Dítě je dar. Bůh ho nedává jen tak někomu!" rozčílila se. Prudce se zvedla do stoje a hodila houbu do vody přede mnou, až voda vyšplíchla všude okolo, i na můj obličej. „Obleč se a pojď se mnou!" přikázala mi s rukama v bok.

„Kam půjdeme?" zeptala jsem se jí váhavě. Bylo na ní vidět, že je velmi rozčílená a já se začala bát, zda jsem to nepřehnala. Jenže já to dítě opravdu nechtěla. Ono a Marián, byli příčinou, proč nevyšlo mé manželství. Jak jsem jí to jako měla vysvětlit? Proč to nepochopí?!

Oni mi zničili život!!!

Matka mě donutila vylézt z vany, obléci se a táhla mě od našeho domu do města. Šly jsme daleko, že jsem měla co dělat, tam dojít, jak jsem byla unavená a bez energie.

Nakonec jsme přišly až na náves. Kde stál starý kostel a těsně vedle něho velký patrový dům. Kdysi tu bydlel bohatý statkář, ale umřel bezdětný a dům připadl mým rodičům. Ti ho potom využili na sirotčinec.

V tu chvíli, kdy mi to došlo, jsem se zastavila na místě.

Matka udělala ještě další dva kroky, než se zastavila také. Když viděla, že nejdu, vrátila se pro mě, vzala mě pod paží a donutila jít. „Jen pojď. Pojď se podívat, kam své dítě dáš, až se narodí," vybídla mě.

„Proč bych ho měla dávat sem?" zeptala jsem se jí překvapeně.

„Snad bys ho nechtěla odložit někde na ulici?" namítla matka klidně.

„Já myslela ...," začala jsem, vyvlékla jí svou ruku a otočila se na ní.

Taky se zastavila a otočila se na mě. „Co sis myslela?" zeptala se mě a zamračila se. „Myslela sis snad, že ho odložíš u nás?" zasmála se. „Tak na to holčičko, hodně rychle zapomeň. My s otce už jsme staří. Bůh ví, kolik nám zbývá ještě času. Navíc si chceme užívat stáří, ne vychovávat tvoje, či tvé sestry, nechtěné dítě," ujistila mě.

„Nebudete chtít vidět vlastní vnoučata?" vydechla jsem překvapeně.

„Vidět ano, ale vychovávat ne," ujistila mě, otočila se a pokračovala v chůzi.

Nezbylo mi nic jiného, než jí následovat.

Matka ani neklepala, rovnou jsme vešly do domu.

„Neměly jsme zaklepat, aby nám někdo přišel otevřít?" zavírala jsem za námi dveře.

„Je čas večeře a to je potřeba každá ruka. Těžko by se našel někdo, kdo by nám přišel otevřít," promluvila ke mně přes rameno a otevřela nedaleké dveře. V tu chvíli se chodbou rozlehl hluk. Byl to nějaký šramot, cinkot a hlasy, které se slévaly v jeden šum.

Vešly jsme dovnitř a já zjistila, že je to jídelna. U dvou stolů sedělo po obou stranách asi třicet dětí a všechny jedly. V čele stolů seděly jeptišky, které také jedly a zároveň dohlížely na děti.

Když jsme vešly, děti postupně utichaly. Kmitaly hlavami mezi námi a jeptiškami. Až po kývnutí hlavy jedné z nich se několik dětí zvedlo a zamířilo k nám.

„Teto, teto, přišla si nám přečíst pohádku?" dožadovala se malá holčička, která k nám přiběhla asi jako druhá a hned padla matce do sukní.

Matka se pro ní sklonila a zvedla si jí do náruče. „Jak si to uhodla Sofinko?" usmála se na dívku a pošimrala jí na bříšku.

„Čteš, když přijdeš," zasmála se malá a začala se v jejím náručí kroutit, jak jí lechtalo její šimrání.

Matka s dětmi prohodila pár slov a pak je zahnala dojíst večeři. Malým dětem potom s jeptiškami pomáhala s koupáním a ukládáním do postele. Nakonec se posadila uprostřed místnosti a četla jim pohádku, na kterou do pokoje přišlo víc dětí. Věkově dost odlišných.

Já celou dobu postávala stranou a odmítala se tohohle celého účastnit. Až před čtením mě matka vybídla, abych se v pokoji posadila na židli vedle dveří a počkala na ní. Usadila jsem se a zpovzdálí sledovala, jak děti, ať už malé, tak velké, bedlivě sledují mojí matku a s napětím hltají každé její slovo.