Oběť moci

14. Dům a já

Doufám, že jste si dnes užili sluníčko a tady máte ode mě čtení na večer 😉

Kráčela jsem v černých smutečních šatech se synem v náručí. Julie mi kráčela po boku, také oděná v černém. Právě jsme se vracely od rodinné hrobky v zadní části zahrady. Za námi šli zbylí účastníci pohřbu. Ti, kteří se mnou šli vyprovodit mé rodiče na jejich poslední cestu. Byli mezi nimi lidé z města, i ti, kterým vyhořely domy, jeptišky a děti z dětského domova.

V síni jsem předala malého Julii, aby se o něho postarala. Já šla pomáhat, abychom se všichni mohli usadit ke stolu, ke smuteční hostině. Starší děti jsme poslali na výpomoc do kuchyně a mladší pomáhaly s prostíráním.

Já postupně obcházela hosty a vyptávala se jich, jak se jim daří, zda je vše v pořádku, nebo něco nepotřebují. Tyhle povinnosti dříve zastávala moje matka s otcem. Teď to vše zůstalo na mě.

S díky jsem od nich přijímala kondolence, s upřímnou lítostí, že moji oba rodiče odešli tak náhle a i brzy, vezme-li se v potaz jejich věk. Pak povětšinou následovalo několik nezapomenutelných vzpomínek, které na ně měli a v neposlední řadě ujištění. Ujištění o tom, že mám schopného manžela, který se o mě a našeho syna jistě dobře postará.

Od toho jsme se vždy dostali k mé sestře, takže mi s úsměvem připomněli, že na světě ještě nejsem sama a pak hned následovaly otázky: A kde vlastně je Vaše sestra? Stalo se jí něco, že tu s námi dnes není?

Bylo to jako poslouchat gramofonovou desku stále dokola! Stále ty stejné řeči, stále ty stejné otázky. Naprosto mě to vyčerpávalo. Normálně bych byla schopná jít stůl od stolu a i bez jejich otázek jim zodpovědět vše, na co by se mě chtěli zeptat.

Držela jsem se na nohou z posledních sil. Cítila jsem, jak je moje tělo vyčerpané. Nebylo divu, dvě noci jsem skoro nespala a jídlu jsem také moc nedala. Potřebovala jsem si sednout, najíst se a pak nejlépe spát. Jenže to nešlo. Nemohla jsem si dovolit je neobejít všechny, abych tak někoho nevědomky nevynechala a neurazila ho.

Unaveně jsem se sklonila k Juliině babičce, která mě vzala za ruku, slabě stiskla a jemně zatáhla. V jejích letech už skoro neměla sílu. Ona ke mně natáhla i svou druhou chvějící se ruku a jemně mě pohladila po tváři.

„Jsi silnější, než si myslíš. Nenech se od nich zlomit," řekla mi tiše, že jsem její slova sotva zaslechla. Pak si mě stáhla ještě blíž a políbila mě na tvář.

Byl to první opravdu vřelý dotek, za velmi dlouhou dobu a mě i tohle nepatrné gesto, vehnalo slzy do očí. Když jsem se o kousek poodtáhla, abych se jí podívala do očí, uviděla jsem, že i její oči se podezřele lesknou.

Smutně jsem se na ní pousmála a její ruka mě lehce poplácala po tváři.

„Co se to tu děje?!" ozval se náhle křik ode dveří. „Co tu dělají všichni ti lidé?"

Prudce jsem se narovnala, až mi zády projela prudká bolest, která ale hned zase zmizela. A pohledem zabloudila ke dveřím. Stála tam moje sestra, oděná v tmavě růžových šatech z drahé látky a střihu, který jsem snad v životě neviděla. Zamračeně se rozhlížela po místnosti a pohledem přejížděla všechny přítomné, jako by někoho hledala.

Vedle ní stál její manžel. Tělo vypasované krátkým sakem se směšnými volány splývajícími vzadu do půli stehen a nohy upnuté v těsných kalhotách a punčochách! Pohled na jeho postavu, obepínající tak prapodivným šatem byl zvláštní, ne-li až směšný a to nemluvím o tom, že jeho oděv měl veselé pastelové barvy. Ne černé, jak se na držení smutku slušelo a patřilo.