Oběť moci

22. Přišel se jen rozloučit

Pohřbili jsme Julii a její dítě hned vedle hrobu její babičky. Martin ihned po pohřbu odešel z města. Od té doby jsme ho neviděli.

A život šel i tak dál.

Už jsem neměla matku, otce, sestru a Julii. Teď už jsem neměla ani Martina. On a Julie byli taková moje jistota. Znala jsem je od mládí a vždy tu pro mě byli. Julie v mém osobním životě a na Martina jsem se mohla vždy ve všem spolehnout. Navíc poslední měsíce nahrazoval Adamovi otce.

Bylo těžké malému vysvětlit, že už je nikdy neuvidí. Nejspíš oba!

Nebyl den, aby se na některého z nich nezeptal a já už z toho začínala být zoufalá. Nejen, že jsem se sama utápěla ve svém zármutku, ale navíc musela utěšovat malého. Stále dokola jsme mluvili o nebi, andělech, mých rodičích a Julii, která za nimi odešla i se svým miminkem.

Jedno odpoledne jsem před ním doslova utekla z domu a celé ho strávila na koni mimo dům. Vrátila jsem se, až když jsem věděla, že bude spát a pak se v knihovně opila. Ale tak strašně, že jsem druhý den celý prozvracela a nebyla schopná vylézt z postele. Ještě následující den mě bolela hlava a žaludek jsem měla jako na vodě.

Takhle zle už mi dlouho nebylo, ale abych pravdu řekla, trochu mi to i pomohlo. Konečně jsem se dostala z té letargie, která mě poslední dobou obklopovala a začala hledět víc do budoucnosti.

A tak jsem se jednoho dne s malým vydala na nedaleký koňský trh a tam mu koupila jeho prvního poníka. Víte, jak těžké bylo ho přimět, aby si na zpáteční cestě zase sedl do kočáru? Neoblomně trval na tom, že zpáteční cestu absolvuje na svém koni!

Se smíchem jsem ho vzpouzejícího a ječícího vsadila do kočáru a pak za námi rychle zavřela dveře, aby se mi ještě neprosmykl ven a zavelela k odjezdu. Až můj slib, že hned co dojedeme domů, ho na koni naučím jezdit, pomohl utišit jeho pláč.

To bylo snad poprvé, kdy jsem se opravdu upřímně usmívala a první den, kdy se malý, pro samou radost z poníka, zapomněl zeptat na Martina.

Vysadila jsem si malého na klín, společně jsme vyhlíželi ven a já mu vyjmenovávala, co všechno plánuju, že spolu budeme časem dělat. Asi toho na něho bylo hodně. Možná to bylo i tím emočním vypětím, ale cestou domů mi malý v náručí usnul.

Neprobudil se ani, když jsme ho donesli do postele.

×××

„Tak ještě poslední kolečko a musíme jít! Vždyť už je skoro tma," namítla jsem a vydala se na poslední okruh v ohradě. Malý už nějakou dobu trénoval jízdu na poníkovi, ale já se ho stále bála pouštět bez dozoru a mimo ohradu.

„Ještě ne!" dožadoval se malý. Začal na poníkovi vzrušeně poskakovat a nohama kopat do jeho boků. Poník se nervózně ošil a značně přidal na tempu. Až se malý na jeho hřbetu zhoupnul tělem dozadu.

Na poslední chvíli se mi podařilo zachytit jeho ohlávku a zastavit ho, než aby se s malým splašeně rozběhl po ohradě a případně ho někde shodil. Ohlédla jsem se na malého se zamračeným pohledem. „Co jsme si říkali?" zeptala jsem se ho přísně a srdce mi přitom bilo jako splašené.

„Ještě," zašeptal s obavou. Bylo poznat, že je sám trošku překvapený, ale i tak se nedal a prosil o přidání.

Jeho odhodlání mi na rtech vykouzlilo úsměv. „Tak ještě jedno, ale pak večeře a spát," usmála jsem se na něho, ale z obavy ještě chvilku přidržovala uzdu.

Ještě třikrát jsme společně obešli ohradu a pak jsem kvůli nim i běžela, když jsme měli poníka vracet do stájí. Malý chtěl sám a přidal. Což pro mé krátké nohy bylo trošku moc. Ke stájím dorazili jako první. K mé úlevě už je tam očekával podkoní, který malému i pomohl z poníka dolů. Já k nim akorát doběhla.