Oběť moci

19. Nic není zadarmo

Ahoj zlatíčka, tak jsem tu s další kapitolou. Doufám, že se těšíte 😃 Užijte si víkend 😘

Byla to snad první noc, kdy se mi nezdály ty strašné sny. Ráno jsem vstávala s úsměvem na tváři a už se nemohla dočkat, až se vrhnu do práce. Samozřejmě, že nejprve jsem chtěla v klidu posnídat se svým synem a strávit s ním alespoň hodinu, než se vrhnu do pracovního procesu.

Úsměv mi z tváře nezmizel ani po jednání s městskou radou, kdy se mě zase snažili přesvědčit, že vše, čeho jsme zatím dosáhli, je špatně. V městě pobývalo dostatek mužů, abychom zajistili jak výstavbu, tak i obdělání polí.

Samozřejmě s tím přišly i jisté potíže, protože zde pobývalo několik konfliktních typů a navíc poměr žen na muže byl teď 1:2. Ženy měly na výběr a muži se museli spokojit s tím, co dostali. Což se některým také nelíbilo a vyvolalo to dost vážných sporů. Zatím se nám ale dařilo tyhle problémy držet dostatečně na uzdě.

Na dveře knihovny, kterou jsem teď, po otcově smrti, používala jako svou kancelář, se ozvalo hlasité zaklepání.

„Dále," zvolala jsem a vzhlédla od účetní knihy, v které jsem si vedla veškeré výdaje spojené s výstavbou nových budov. Právě jsem do nich zapisovala nové položky a chystala se přičíst jejich částky k té poslední konečné.

Dveře se otevřely a vešel sluha, který měl dnes službu u dveří. „Přijel posel z domu Vaší sestry, madam," oznámil mi a tvářil se u toho až směšně vážně.

„Ať jde dál," vyzvala jsem ho a sledovala, jak sluha ustoupil stranou.

Do místnosti vešel takový mladíček. Byl celý od prachu, ze skrání mu stékal pot a v obličeji úplně bledý. „Madam," pokynul mi hlavou a ihned ke mně natáhl ruku s dopisem. Ruka se mu nepatrně chvěla.

„Děkuji, dojděte si zatím do kuchyně na jídlo, než napíši odpověď," vybídla jsem ho a sklonila pohled k dopisu, abych ho otevřela a mohla si ho přečíst.

„Myslím, že pan Řehoř od Vás neočekává odpověď, madam. A já mám ještě několik dalších dopisů, které musím urgentně doručit," ozval se mladík.

Vzhlédla jsem k němu a zamračila se. Nevěděla jsem, kam bych měla zařadit jméno Řehoř a odkud bych ho měla znát?

„Pan Řehoř je tajemník Lorda Míky, manžela Vaší sestry, madam," vysvětlil mi, než jsem se stihla zeptat sama.

„Proč mi dopis posílá Lordův tajemník?" zeptala jsem se překvapeně.

„On Lord ....," začal, ale utichl, protože hledal to správné slovo, „je trochu indisponován," dokončil větu nakonec. „Mohu tedy s Vaším svolením odjet?" požádal mě.

Od té doby, co řekl, že mi dopis napsal tajemník Lorda, který je nyní indisponován, mě začal přemáhat takový zvláštní pocit, že se něco muselo stát. Má sestra neměla ve zvyku psát dopisy. Buď se dostavila osobně, nebo vůbec. Nebyla ten typ, co by se někomu potřeboval svěřovat.

A jestli nepsala dopis ona, tak musí být rozrušená z něčeho, co se přihodilo jejímu muži, protože proč jinak by byl indisponován? Přeci jen, je to muž dvakrát tak starší jak ona a vášnivý sportovec.....

„Madam, prosím, dáte mi povolení odejít?" vyrušil mě z mých úvah sluha.

Zmateně jsem zamrkala, protože i když jsem k němu stále vzhlížela, vůbec jsem se na něj nedívala. Ztratila jsem se ve svých myšlenkách. „Jistě, běžte, děkuji," řekla jsem a ještě na něj několikrát pokynula rukou, abych potvrdila svoje slova, že může opravdu odejít.