Tak jsem se rozhodla vám sem přidat ještě jednu kapitolu. Jsou trošku kratší a nechci vás moc napínat s tím miminkem 😉
„
Tlač!" přikázala mi porodní bába.
Zatnula jsem zuby, zaryla prsty do prostěradla a zatlačila. Cítila jsem, jak ze mě vyklouzává to, co mě už nějakou dobu roztahovalo. A to tolik, že jsem si myslela, že mě to roztrhne vedví.
Jakmile jsem věděla, že je to venku, padla jsem hlavou zpět na postel a uvolnila stisk prstů. Ležela jsem celá zpocená, tělo se mi chvělo a přerývavě jsem dýchala. Byla jsem unavená, vlastně doslova vyčerpaná a sotva držela víčka otevřená.
Mezi mýma nohama se chvíli něco odehrávalo, ale já neměla sílu zjišťovat co, než se ozval hlasitý dětský křik.
„Je to chlapec!" vykřikla bába, jak se snažila překřičet dítě.
„Odnesu ho," ozvala se matka a přistoupila k ní.
Chvíli se o něčem tiše bavili, než si od ní matka vzala malý zabalený uzlíček a otočila se k odchodu. Kráčela rovnou ke dveřím a tichým pštáním tišila plačící dítě.
Natočila jsem hlavu a dívala se, jak se pomalu vzdaluje. Na víc jsem neměla sílu. Porod byl dlouhý a opravdu vyčerpávající. V tuhle chvíli jsem si ani nedokázala představit, že bych to celé měla někdy absolvovat znovu!
Kráčela pryč a přes její paži byla vidět přečuhující bílá látka. Nevysela jí jen tak přes ruku. Byla zahnutá do kuličky. Obkreslovala hlavu miminka. Zatoužila jsem si na tu zaobleninu sáhnout. Pohladit to malé po hlavičce a podívat se, jak vůbec vypadá.
Otočila jsem hlavou a prudce zamrkala, abych rozehnala slzy, které se mi tlačily do očí. Bolelo mě na hrudi a špatně se mi dýchalo. Přisuzovala jsem to únavě z porodu a nenávisti, kterou jsem k tomu malému tvoru cítila. Protože on byl jednou z příčin, proč bydlím u svých rodičů ve svém starém dětském pokoji a nežiju se svým manželem.
Pokojem se neustále rozléhal dětský pláč. Zdálo se mi, jakoby ten malý přidával na hlasitosti s každým dalším matčiným krokem. Ten pláč mi drásal uši. Úplně mi zaléhaly. Tlak v hrudi také sílil. Mé srdce najednou vynechalo úder. Měla jsem pocit, jako bych náhle ztrácela jednu svou důležitou část.
Kousla jsem se do rtu, abych na matku nezakřičela a zadržela dech. Slzy se mi už ale dál zadržovat nepodařilo. Jednotlivě si razily cestu po mé tváři a zatékaly mi do uší, až to lochtalo. Ale já si toho vůbec nevšímala.
Uslyšela jsem zvuk otevírajících se dveří a otočila k nim znovu hlavu. Viděla jsem otce, který netrpělivě čekal za dveřmi. I na tu dálku jsem viděla, jak se mu rozjasnil pohled, když spatřil ten uzlíček v matčině náručí. Netrpělivě k ní přistoupil a odhrnul látku stranou.
Matka ho nechala, aby se podíval a přitom se pootočila, aby volnou rukou za sebou zavřela dveře.
A já věděla, že tohle je poslední šance. Nechám jí odejít a své dítě už nikdy neuvidím. Svého syna už nikdy neuvidím! Ale stačilo by jediné slovo. Jedno slůvko, které by to dokázalo změnit!
Ze zoufalství jsem zesílila skus na rtu, až mi do úst vytryskla krev. Pevně sevřela ruce v pěst a snažila se vnitřně zatvrdit. Nemůžu si přeci nechat Mariánovo dítě? Ono je důvod, proč nám to znovu nevyšlo. Pokud si to nechám, bude to znamenat, že se s Vladimírem už k sobě nikdy nevrátíme!
Pokud by tedy někdy nastala taková možnost.
Jenže to není Mariánovo dítě. On o něm přeci ani neví? Je to tvoje dítě. Jenom tvoje!!! Uvažovala jsem v duchu a stále váhala.
„Mami!" vykřikla jsem, když už do zavření dveří zbývala jen malá štěrbinka a prudce nasála vzduch do plic. Lapala jsem po vzduchu, jak dlouho jsem nedýchala.
A dveře se zavřely. Můj hlas byl tak slabý a ochraptělý z předešlého porodu, že mě matka nezaslechla.
Uvnitř mě zavládl chaos a panika. Doteď jsem si neuměla představit, že by to dítě bylo součástí mého života a teď jsem najednou věděla, že si ho nedokážu představit bez něho. A to jsem ho ještě ani neviděla. Jenže jsem ho cítila. Vnímala jsem ho. Nejenom, pro jeho hlasitý pláč, který se nesl do pokoje i přes zavřené dveře, ale i pro něho samotného.
Byl mou součástí celých devět měsíců, kdy ve mně rostl a sílil a to něco znamená. Je mým odkazem, který tu zůstane, až jednou odejdu na věčnost. Je to plod mého těla. Ano, nevzešel z lásky, ale to přeci neznamená, že bych mu tu lásku nemohla dát nyní? A nejenom já, věděla jsem, že matka i otec ho budou milovat.
Nedokázala bych žít s vědomím, že mé dítě někde je a já ani nevím kde. Co se s ním stalo, jak žije, jak vypadá?
Nemohla jsem jí nechat odejít!
„Mami!" zakřičela jsem na celý pokoj, co mi hlasivky dovolily.
„Dojdu pro ní," řekla mi bába, která stále stála v nohách postele. Jenže já na ní úplně zapomněla.
Ale sotva ta stará žena udělala krok, dveře se otevřely. Objevila se v nich matka, ale náruč už měla prázdnou! V chodbě vládlo naprosté ticho.
Otevřela jsem ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. Matčina prázdná náruč a stávající ticho totiž značily, že už dítě někomu předala a to je teď na cestě pryč. Takže je pozdě!
Tiše jsem zavzlykala, jak se mi hrudník sevřel bolestí.
Matka se na mě smutně pousmála. Rukou otevřela dveře ještě víc a já uviděla, jak si ten uzlíček v náručí chová otec, který stál hned za matkou. V tu chvíli od malého vzhlédl a usmál se na mě. V očích se mu leskly slzy.
Matka se k němu natočila, převzala si od něho malého a s ním v náručí, zamířila za mnou. Napjatě jsem jí sledovala celou dobu. Než dorazila k posteli. Potom se sklonila a položila mi malého do ohybu paže.
Z této pozice jsem na něj neviděla, tak jsem namáhavě přizvedla hlavu a druhou rukou si opatrně poodhrnula plátno, do kterého byl zabalený. Nejprve jsem zpozorovala malý nosík, potom buclaté tvářičky, oči, které těkaly ze strany na stranu a drobné čelíčko. Na hlavě měl sotva pár tmavých vlásků, drobounká ouška a bradu se sotva patrnou rýhou. Byl sice ještě omudlaný od plodové vody, ale i tak jsem se do něho zamilovala na první pohled.
Když jsem si ho tak prohlížela, uvědomila jsem si, že mi v obličeji připomíná mého otce. Až na oči, ty měl čokoládově hnědé, stejně jako já a moje matka. Otcovi oči byly šedé.
Bylo neskutečný a vlastně až nemyslitelný, že něco tak nádherného mohlo vzejít z mého těla?
Jenže jak jsem tam ležela zkroucená, z únavy a vyčerpání jsem dostala křeč do krku a bezvládně padla zpět na postel. Plácla jsem sebou a konečně prvně vydechla, od doby, kdy mi matka položila malého na ruku.
Očima jsem vyhledala matku. Stála skloněná nade mnou a z očí jí stékaly slzy. „Dojdu ho vedle omýt a hned ti ho přinesu," usmívala se na mě.
Unaveně jsem přikývla hlavou na souhlas.
Matky úsměv se ještě víc rozšířil. Sklonila se až nade mě, vtiskla mi dlouhý a mlaskavý polibek na čelo. „Jsem na tebe pyšná, holčičko," zašeptala. Jak se narovnávala, zvedla rovnou malého a pak s ním zamířila na chodbu.
Tentokrát jsem byla naprosto v klidu. Věděla jsem, že mi ho zase přinese zpátky.
ČTEŠ
Oběť moci
Ficción históricaJeden čin a můj život se začal hroutit. Ten, kterého jsem považovala za přítele, využil své moci proti mě. Ten, který mě miloval, mě začal nenávidět. A abych přežila, jediné co mi zbývá, je se přizpůsobit ... ale zlomit se nenechám!!! - Příběh je vý...