Jeho |Ereri|

🌌 Návštěva 🌌

S pocitem nevyhnutelnosti jsem zmáčkl zvonek u vstupních dveří.
Jestli tohle není ta nejtrapnější, nejzoufalejší a prostě nejhorší okamžik mého života, tak se asi vesmír zhroutí, dojdou mi žvýkačky a mého plyšáka Toda ukradne růžový pterodaktyl na skejtu s barbie v jeden okamžik.
Hořce jsem se pousmál. Ne, ani tohle - ačkoli by to byla přinejmenším zkáza světa - nepřekoná to, co se mi stalo a následkem toho to, co dělám právě teď.

Dveře se otevřely a v nich se objevila blonďatá hlava v modrém pyžamu s mušlemi a rozespalým výrazem.

„Hmm... Kdo to- Er-Erene?” vypravil ze sebe zmateně a jako by nevěřil tomu, co vidí si protřel oči rukávem moc dlouhé košile.

..........

Vzpomínám si, jak jsem se ho ptal proč si nekoupil pyžamo jeho velikosti, když si trochu postěžoval, že to na něm visí. Tenkrát mi odpověděl, „No, bylo poslední”
„V celém obchodě, to dost pochybuju”
„Opravdu bylo... Menší s mušličkami tam neměli. A já stejně vyrostu, takže by nemělo smysl si kupovat dvě stejná pyžama jen v jiné velikosti a navíc...” trochu se začervenal a po dvou minutách překecávání ze sebe vypravil, že mu někdo řekl, že v tom vypadá roztomile, kdo to byl jsem se už ale nedozvěděl.
..........

„Ehm.. jo, jsem to já.”

„Co tu děláš? Jsi v pořádku? Pojď dovnitř ať nenastydneš, myslím, že říkat ti, ať nezmokneš, stejně nemá cenu, viď?” s ustaraným výrazem mě chytil za ramena a napůl odtáhl dovnitř. Ne že bych se bránil, spíš jsem byl trochu mimo, otupělý...

Znovu na mě vrhl ten ustaraný pohled, otočil jsem k němu hlavu a nejspíš jsem se zatvářil dost já ani nevím, později mi řekl, že jsem vypadal jako by že mě vyprchal život. Tělo bez duše. Já osobně vím jen to, že ho to donutilo svraštit obočí. Povzdechl si, opatrně mě chytil za ruku a vedl mě do svého pokoje.
Otevřel dveře od své skříně a začal něco hledat.

„Půjdu nám teď udělat kakao a ty se z toho mokrého oblečení převlečená do,” zašmátral v šatníku a vytáhl tu nejdelší mikinu a tepláky, co měl a hodil mi to do náručí „tohle. Až to bude zavolám na tebe a počkám, ale jestli do pěti minut nepřijdeš do kuchyně, dojdu si za tebou.”

Byl jsem mu opravdu vděčný za to, co udělal. Za ten sebevědomý tón hlasu, kterým před chvílí mluvil. Já vím, že to možná zní divně, ale v té chvíli jsem prostě potřeboval slyšet, co mám dělat. Chabě jsem se na něj usmál, on mi úsměv oplatil a pak zmizel za dveřmi, zavřel je a já se začal převlékat.

Po chvíli jsem uslyšel jeho volání, vešel jsem do obýváku v jeho mikině, která mi kupodivu dobře pasovala, už ne tak padnoucích teplácích a ve svém triku, které naštěstí nebylo promočené, protože jsem na něm předtím měl svou mikinu.

Uvelebil se na pohovce, já jsem si přišel vedle něj na pohovku. Podal mi jeden hrnek, ze kterého se ještě kouřili a sám se napil z druhého. Upřel na mě úpěnlivý pohled a skoro zašeptal, „co se stalo Ere..?”

Nejdřív jsem si myslel, že tu prostě jen budu sedět, přemáhat se mu to říct a nakonec jen oba jsme, protože se k tomu neodhodlám.
Usrkl jsem si trochu kakaa, chvíli se mi nedařilo ze sebe dostat ani hlášku, ale nakonec jsem přece jen uspěl.

„Armine já.... udělal jsem tu největší blbost ve svém životě a to už je co říct, že?,” suše, nevesele jsem se zasmál, hrnek kakaa jsem stiskl ještě pevněji, až mi zbělely klouby, „Zamiloval jsem se...” hlas se mi zatřásl a já si uvědomil, že mi tečou slzy. Armin mě beze slova obejmul kolem ramen a vyslechl si můj příběh...

Čahojky, tady Killua

Další kapitolka na světě, jej.
Teď by to mělo konečně dostat nějaký spád, tak se na to těšte.

Matane, Adios, Aňong, Bye bye, atd. Ale ne Sa-jo-na-ra

PS. Kdo neviděl Banana fish, podívejte se na to.