Jeho |Ereri|

💮No, to si ze mě děláš... 💮

Po nekonečném zírání do lavice a předstírání, že přinejmenším vnímám, co učitel říká, konečně zazvonilo a já za ten den poprvé začal vnímat okolní svět. Vyběhl jsem ze dveří téměř světelnou rychlostí. Oblékl jsem si bundu, nazul boty a jako první z naší třídy vyšel před školu, kde jsem počkal na Armina tak jako vždy.

„Jak to děláš, že běžíš tak rychle. Za celej den se v podstatě ani nepohneš a nejevíš jiné známky života a pak..." přišel ke mně již dříve zmiňovaný a zapínal si bundu.... Pod kterou měl další tři mikiny... Upřímně netuším, jak může v takovém vedru přežít.

„Sám sis odpověděl," snažil jsem se znít tajemně, což se mi nejspíš moc nepovedlo, protože blonďák jen přitočil oči a s výrazem umučeného mě vyzval ať pokračuji pozvednutím ruky, „celý den si šetřím energii, takže ji teď můžu použít na svůj turbomotor." zahubil jsem se na něj.

V odpověď se mi dostalo jen nevěřícné zakroucení hlavy, „Ty mě asi nikdy nepřestaneš udivovat, co?"

„Si piš, jop a já dneska nejdu rovnou domů, místo toho se stavím v jedný firmě... společnosti něco s právem..."

„Fakt, já dneska taky, mám tu brigádu. Tu brigádu, o které jsem ti říkal... Víš o čem mluvím viď?" rychle jsem pokrýval hlavou a nasadil výraz 'chápu situaci a rozhodně se vůbec nestrácím'.

Tak jsme se společně vydali k našim cílům, které byli podivně blízko sebe. A když jsme tam došli, zjistili jsme, že je náš cíl vlastně společný... Jak se tohle stane?

Každopádně jsem propustil Armlina ze svých služeb a sedl si na lavičku vedle vchodových dveří. Čekal jsem na Leviho, který ovšem uz hodnou chvíli nepřicházel. A tak jsem se rozhodl, že udělám jedinou věc, kterou zabráním tomu abych se unudil k smrti, vydal jsem se dovnitř tě budovy, kde vládlo až nepříjemné ticho přerušované jen šustěním papírů a klappotem bot o podlahu.

Najednou tu atmosféru soustředěnosti narušil hlasitý smích, který vycházel z jedné z místností. Nenapadlo mě nic lepšího, než tam vejít, a tak jsem šel.

Otevřel jsem dveře opatřené nápisem:

KUCHYNĚ, KDYŽ MÁŠ HLAD, POJĎ SEM, POKUD NE, NEVYHÝBEJ SE SVÉ PRÁCI!!!
Vždyť víš, že sem stejně lidé z jiného důvodu, než vyhýbání se práci stejně nechodí... A jednou jsme nachytali i tebe(^^)

Ten komentář psaný krasopisně rukou někým, kdo se evidentně v první třídě, když se všichni učili jak psát něj nepředstíral, že dává pozor a ve skutečnosti nespal mě donutil k úsměvu. Vypadá to, že ani tady není jenom nuda.

Když jsem vstoupil dovnitř uviděl jsem podivnou skupinu lidí, ale nejvíc mě upoutala osoba s hnědými vlasy, hranatými brýlemi - i když ne zas tolik jak ty Arminovy - a lahví vína v ruce, která tančila na stole a vyprávěla nějaký příběh. Nebo se o to alespoň pokoušela.

Chvíli jsem tam stál a asi až po pěti minutách si mě všimli. Ta hnědovlasá bytost seskočila ze stolu, který se následkem toho stejně jako ona dost nebezpečně zakýval. Nakonec však našli rovnováhu oba.

„Ahojky.., Ja jsem Hanji a no, proč jsi tady? Máš tu brigádu? Ještě nikdy *škyt* jsem tě tu neviděl *škyt* l-la hehhe..." znovu se nebezpečně zakymácela a potom, co se snažila najít rovnováhu a usoudila, že to asi jen tak nepůjde se svalila na židli.

„No... Ja tady hledám... Leviho? Ackermana... Znáte ho?" chvíli se nic nestalo a pak se najednou všichni sborově rozesmáli tak, že nemohli popadnout dech.

Trpělivě jsem je pozoroval a čekal, co z nich vypadne. Nakonec se slova ujal nějaký brunet opírající se o linku.

„Kdo by neznal Leviho hahaha... Ta je legenda brácho *škyt* nebo vlastně není ale je, heh*škyt*hehe..."

„Nemohli byste mi tedy říct, kde je?"

„Asi šel za Erwinem...*škyt*"

„A to je kdo a kde?" následoval další výbuch smíchu. Ještě chvíli a zvednu se a odejdu...

Tady já, Killua

Tahle kapitola se mi trošku protáhla... Heh jen přes 1000 slov...
Takže jsem ji rozdělila na dvě části, tak si nezapomeňte přečíst i tu druhou (vyjde hned po téhle, takže nebudete muset čekat)

Matane