Life is not INFINITE!!!

7. Proč se tak trápím

Je úterý a v Atlantě už se druhý den natáčí. Ale já jsem stále v Londýně. Toma od pátku večer ignoruji a on v neděli odletěl beze mě. Snažil se mi asi dvacetkrát dovolat ale já to nezvedala, šedesát nepřečtených zpráv a ale ani jedna přečtená...jsem na něj stále naštvaná.

Láme mi to srdce a jeho slova se mi furt honí hlavou.
,,Ta stojí jen za kvalitně užitý večer"
To by se semnou prostě jen vyspal a pak by mě odhodil jako kus hadru?
Vztek a smutek se ve mě mísí a já bych Toma nejradši zmlátila nebo se mu svěřila a vyplakala na rameno. Je to zmetek, nestojí mi za to...Myslela jsem si že už jsme kamarádi ale zas tak blízko k němu nemám. Nebo minimálně ode dneška ne!

Martymu jsem vše vysvětlila a upřímně...tohle nečekal. Když jsem to dořekla, koukal na mě jak na boha.
Také mi řekl, že se na Toma mám vykašlat a jít svojí cestou ale taky, že bych ho měla pochopit.
Prý že ,,Život celebrity není jednoduchý a někdy se musíš i dost přetvařovat."
To sice chápu ale taky si musí člověk uvědomit co už je za hranicí přijatelné, neškodné lži.

Celý víkend jsem byla doma a odpočívadla. Myšlenky se mísily a já věděla, že si v hlavě musím uklidit. I když to bych měla i v mých pocitech, policích v pokoji ale i v životě.

Dnes je úterý a já se konečně rozhodla vyvézt z baráku. Měla bych na nákup a pak odevzdat knihy do knihovny.

Musím se přiznat, skoro celý víkend jsem probrečela a ještě dnes je to trochu poznat. Musela jsem se i nalíčit abych to trochu schovala.Oči jsem měla opuchlé a rty pokousané a potrhané. Ano...během breku si koušu rty a pak si je následně trhám. Je to prostě zlozvyk. A bohužel né jediný. Když se cítím psychicky na dně, tak se i řežu.Ale to je jen výjimečně.A ano, hádáte správně. Proto mám i na začátku října fakt dlouhé rukávy u mikiny. Lehce se to zvrtlo a já mám těch řezanců víc než obvykle. No jo, ale já se prostě neovládala.

Po nákupu jsem šla domů. V knihovně jsem byla a vše v pořádku vrátila. Paní knihovnice mě už zná a tak jsme si trochu popovídali. Dlouho jsem jí tam nepotkala. Byla totiž na mateřské a teď už její dítě začalo chodit do školky. Je strašně milá a ochotná. Má milujícího manžela a krásného syna. Kéž bych i já v životě měla takové štěstí...

Doma jsem vybalila nákup a pak se šla osprchovat. Achjo, ty ruce už mi zase krvácí.
Vytáhla jsem lékárničku a ošetřila jsem si to.

Byly tři odpoledne.Sedla jsem si k televizi a chtěla jsem se na něco podívat. Pojďme se trochu odreagovat.Chtěla jsem na Toma chvíly zapomenout. Ale mě se snad dá věřit? Pustila jsem si Onward. Pro ty co neví o čem to je, vysvětlím. Pohádka je o dvou klukách bez táty co dokážou díky hůlce čarovat. Jejich táta umřel když byli malý ale oni dnes dostali příležitost ho na 24 hodin vrátit zpět. Ale trochu se to zvrtlo. Vykouzlily mu jen nohy a celých 24 hodin se snažily mu navrátit i horní část těla. A teď si říkáte: ,,Ale Clary co je na tom špatného? Proc by ti to Toma mělo připomínat?"

Tom tam totiž dabuje hlavní postavu. Ale já se na to i přes to začala dívat. Slyšela jsem tam ten jeho něžný hlas a začal ve mě vztek pomalu ustupovat.

Najednou někdo zazvonil. Zrovna když už pohádka pomalu končila a já jako vždycky řvala jako želva. I ve dvaceti brečím u pohádek.Ale teď zpět ke zvonku.

Marty mi včera říkal, že jede dnes do školy a hned potom musí jet za rodiči něco vyřídit takže se vrátí až zítra. Taky říkal že nikoho nečeká a že rodiče neví o tom, že tu stále jsem a já ho poprosila, ať se to i nedozví. Strašně by to řešily a to já nemám za potřebí.

Zvedla jsem se z pohovky. Na sobě jsem měla tryčko, domácí kalhoty a mikinu, protože jinak by mě ty řezance doháněly k šílenství.
Otevřela jsem dveře a nevěřila vlastním očím...

Dneska krátká ale musím to tady ukončit ať se máte na co těšit. A to se těšte protože se to pomalu začne rozjíždět...možná to příště bude více🌶🌶.
           
                                                             726 slov