Duchové a domácí úkol ✅

15. Válka vo vidličku

Vzhledem k tomu, že v pokoji Luos a Ešud osiřeli, nebylo již nutné udržovat komunikaci čistě v jejich provizorních schránkách a mohli se vydat ven. Zatímco Ešud zůstal viset v blízkosti počítače, Luos se od něj vzdálil a držel se poblíž skříně. Dalo se na něm poznat, jak moc nervózní z přítomnosti svého velkého spolužáka vlastně byl, a možná proto se Luos rozhodl přerušit ticho jako první.

Proč jsi souhlasil?

Tato věc ho na tom všem zajímala asi nejvíce. Proč to Ešud vlastně navrhl? Proč s ním chtěl spolupracovat? Něco na tom Luosovi nehrálo, zvlášť když si vzpomněl, jak probíhalo jeho první setkání s Rebekou. Tehdy se krčil v sluchátku a poslouchal, co jí Ešud o jeho maličkosti napovídal. A výsledek ho nepřekvapil. Ztracený případ, přesně tak ho Rebeka nazvala. Jako ztracený případ. A ta slova ho bolela, zvláště proto, že je Luos vnímal jako pravdivá. Jak by také mohl být něčím jiným, když se mu ještě nikdy nic pořádného nepovedlo?

Luos se celý svůj život snažil o velké věci. Věřil, že právě ty jsou klíčem k úspěchu. Velké věci, které nakonec i jeho samotného učiní velikým. Jenže ať dělal, co dělal, nikdy to nestačilo. Nikdy nebyl dost dobrým, slova chvály ho míjela, a zatímco všichni v jeho okolí rostli, jemu přišlo že se nikam neposouvá. Že zůstává stále stejně titěrným a s každým dalším neúspěchem se možná dokonce ještě o něco smrskává. Luos si tak přišel marný. Zbytečný. Neschopný. Jenže pak se objevil Boris a s ním se vše změnilo.

Luos potkal člověka, který ho chválil i za úplné drobnosti. Člověka, který si vyslechl, jaké nápady měl na pomyslném srdíčku, a i když je třeba nepřijal, stále o nich mluvil hezky a nikdy, vážně nikdy, je neshazoval. Díky němu se Luos konečně cítil užitečným. Potřebným. Schopným. Jenže přítomnost Ešuda mu opět připomněla staré, ne tak dobré, časy a pocit marnosti se vrátil. Možná i silnější než kdy dříve.

Ešud byl zkrátka lepší a Luos se přistihl, že mu závidí. Vždyť ten o sobě nikdy nemusel pochybovat! Vždy se mu dařilo úplně vše, dokonce i číst už uměl! Bylo to vážně k vzteku, oba měli podobnou startovní čáru (Luos na tom byl možná díky literárně založeném Borisovi a Žofce lépe), přesto to byl právě Ešud, kdo z nich dokázal ovládnout umění čtení jako první. Luos nepředpokládal, že by měl tento helios nějaká slabá místa, byl to zkrátka talent nad talenty. Tak co ho vedlo k tomu, aby nabízel pomoc právě jemu, „ztracenému případu"?

Proč mi chceš pomáhat, pokračoval Luos v hledání odpovědí.

A není to jedno? Ešud nevypadal, že by to chtěl nějak dále rozebírat. Místo toho se jen prolétl po pokoji, minul Borisův pracovní stůl, vydal se kolem okna a skříně, a nakonec se zarazil v místě, kde na podlaze ležela vidlička. Zřejmě pozůstatek Žofčina převlékání.

Ne, odsekl Luos, který si začínal domýšlet, o co se tu vlastně jedná. A nešlo o nic příjemného. Luos dospěl k závěru, že se jedná o past. Muselo to tak být, jinak si jeho nabídku ke spolupráci nedokázal vysvětlit. Ešud ho využije a pak zradí. Díky jeho a Borisově pomoci se zase o něco zvětší. Jako by už tak nebyl dost ohromný! Nabere na velikosti a Luos opět ostrouhá. Zůstane navěky maličkým a nedůležitým. Ztraceným případem, jak se o něm tvrdí.

Já nejsem hlupák, pokračoval Luos podrážděně. Takže mi řekni pravdu, proč s námi chceš pracovat?

To je tomu tak těžké uvěřit?

Ano, odpověděl bez jediného zaváhání.

Měl by sis víc věřit, pronesl Ešud s klidem a přelétl blíže k ležící vidličce. Vaše práce se taky povedla. Když je dáme dohromady, mohlo by z toho vzejít něco vážně zajímavého.