Duchové a domácí úkol ✅

3. Čajový dýchánek s medvědem

Boris mlčky zíral na reproduktor stojící hned vedle monitoru a v tu chvíli vážně přemýšlel nad tím, zdali se mu to všechno náhodou jen nezdálo. Dávalo by to smysl vzhledem k tomu, že zařízení nyní mlčelo a vše působilo zcela běžným, někdo by řekl i docela nudným, dojmem. Jediné, co ho utvrzovalo v tom, že za tím vším nestál jen zlý sen, byla Žofka, která s nadšeným pohledem plného očekávání těkala mezi ním a reproduktorem, jako by šlo o hodně zajímavý tenisový zápas, či přestřelku v ping pongu.

„Pořád tam je?" přerušil ticho nakonec jako první Boris a z jeho hlasu byla znát značná nervozita.

„Je," přikývla. „Chceš si s ním hrát?"

„To ani ve snu," zamumlal. „Jediný, co chci, je sednout si k počítači a nebát se, že mě přitom posedne nějaká příšera."

„Ale já nejsem příšera!" vyhrkl Luos ukřivděně a vylétl ze svého úkrytu.

„A už je venku!" zahlásila Žofka.

To ano, pokračoval Luos, zatímco před nimi levitoval ve své ryzí ála kulička světla podobě. Ale žádná příšera nejsem, jen... Ve škole mi to moc nejde a tohle je asi moje poslední šance, jak to všechno napravit. Když to teď pokazím, tak mě nepustí dál a já nechci zase všechno opakovat! Nemůžu se vrátit zpátky na začátek, už nechci být jenom studentem, ale velkým heliosem, dodal s jistou dávkou odhodlání. Chci tuhle část zakončit a vydat se dál! Výš! Jenže to bez vaší pomoci nedokážu. Takže vás moc prosím, pomozte mi.

V tu chvíli si Luos přišel vydán na milost a nemilost svým strachům, což nebyl vůbec hezký pocit, ale aspoň v sobě našel sílu, aby jim konečně vše pověděl. Dostal ze sebe důvod svého příchodu a požádal je o pomoc. Nyní by mělo být vše dobré. Nebo snad ne?

„Kde je teď?" vyhrkl Boris, který se jen zmateně otáčel kolem dokola. „A co dělá? Nesnaží se mě teď posednout? Nemám ho v uchu? Nevlezl mi do pusy? Nečouhá mi z nosu?"

„Ne-e, je támhle," řekla a ukázala na neméně zmateného Luose. „Ale vůbec nic neříká."

To není pravda! Luos se pokusil bránit, ale nezdálo se, že by to mělo na sourozence nějaký vliv.

„A proč nic neříká?" zaváhal Boris.

„Nevím."

Ale já mluvím!

„Že by se urazil?" přemýšlel nahlas.

To si ze mě děláte srandu?

„Nebo se nás možná bojí," pokračovala Žofka. „Ty se nás bojíš, maličký?"

Já se vás... A maličký?!

Lousovi najednou otrnulo. I přestože existoval jen jako nehmotné vědomí, stále byl velice citlivý, když přišlo na poměřování velikostí. Po těchto slovech se tedy úplně přestal kontrolovat a začal rozhořčeně vlétávat do nejrůznějších věcí, které se v okolí namanuly.

Jaký maličký?

Tehdy se Luos nacházel v lustru.

Co maličký?!

To se přesunul do lampy.

Víte vy vůbec, pokračoval z poličky.

„...jak těžký je v tom vašem světě existovat?!"

Jeho poslední slova byla slyšet jasně a zřetelně, vzhledem k tomu, že se Luos opět omylem zabydlil v reproduktoru. Bohužel však tuto skutečnost nikdo nestihl včas sdělit Borisovi, který při zaslechnutí rozhořčených slov na účet jejich světa nadskočil, jako by mu pod nohama bouchlo vesmírné skladiště.