Duchové a domácí úkol ✅

20. Veliký autor

Boris rychle zjistil, že se jeho způsob psaní dosti podobá tátovu vaření. I když existovala spousta kurzů zaměřených na (nejen) začínající spisovatele a na internetu se dalo dohledat také velké množství nejrůznějších příruček, on o nic z toho nejevil zájem a raději na to šel metodou pokus-omyl. Sice to trvalo déle, ale aspoň ho to bavilo. Tedy po většinu času. Někdy přišly momenty plné zmaru, kdy chtěl Boris všechno smazat a už se nikdy v životě psaní ani nedotknout. Tenhle příběh stejně nebude chtít nikdo číst, říkal mu jeden z hlásků v hlavě. Je to blbost, přidal se druhý. Tohle nikdy nedotáhneš do konce, oznámil mu třetí. Běž dělat něco jiného, poňoukal ho čtvrtý. A i když se našly okamžiky, kdy byl Boris nakloněn tomu je poslechnout, nakonec si jen zanadával a zkoušel na příběhu pracovat. Každý den. Třeba si ho jen číst, ale mít tam tu aktivitu. Věnovat se mu. Přemýšlet nad ním. Jednotlivé scény si pouštěl v hlavě jako film, a to zvláště při jízdě autobusem nebo ve sprše, a všechny nápady ihned poté zapisoval, aby je nezapomněl (zvlášť po sprchování to někdy byla až kuriózní podívaná). Poznámky tak měl rozeseté všude možně: v mobilu, počítači, sešitě... A jen díky nim mohl začít s řádným úpravami.

Boris měl v počítači uloženo mnoho souborů se jmény jako „Ajtymagus", „Ajtymagus_kdybyproblem", „Ajtymagus_predutekem" a „Ajtymagus_kdyzneumre", které sloužily jako zálohy, kdyby se nějaká z těch změn ukázala být spíše na obtíž než ku pomoci. Bylo to náročné, ovšem to zkrátka k hezkým a vzácným věcem patří. Z uhlíku se také nestane diamant tím, že se na něj jednou šlápne.

Boris nevycházel z údivu, kolik věcí bylo po dokončení příběhu vlastně nutné propojit. V průběhu psaní ho napadlo mnoho zajímavých scén a nyní musel zpět až na úplný začátek, aby do textu vložil náznaky, které by k těmto scénám vedly. Aby vytvořil vodítka, díky kterým může na záhady přijít čtenář sám, nebo se při zpětném čtení alespoň chytí za hlavu a řekne si: „Sakra, vždyť ono to tam vlastně je!" (Tuto druhou možnost až škodolibě preferoval více než cokoli jiného.)

Stejně tak přímá řeč postav musela být překopána. Leckdy to totiž vypadalo tak, že se jedna osoba stala Borisovým hromosvodem, který jako autor využíval, aby se skrze ni dozvídal více o příběhu. V praxi to vypadalo tak, že si Boris vybral jednoho človíčka, jehož práce v dialogu byla chrlit otázky a nutit zbytek osazenstva, aby mu na ně odpovídali. Díky tomu Boris zjistil, jaké věci byly pro příběh důležité a co má v další verzi rozpracovat, ovšem co se týče kvality samotných rozhovorů... Ta byla na pováženou. Naštěstí měl Boris po ruce povídání jednoho váženého autora, díky kterému i tu zákeřnou složku zvanou dialog dokázal překonat. Tento pán totiž přirovnával psaní k bloudění v mlze, a právě tím si Borise získal. Přesně tak to totiž cítil i on sám. Bloudění v mlze. Tehdy vidíte jen kousek dopředu, víc ne a teprve když je vše dopsáno, když konečně naleznete tu cestičku ven, tak se musíte vrátit zpátky na start, odkud máte za úkol celý svět přesvědčit, že jste měli už od začátku jasno, kudy půjdete. Že jste jako autoři vlastně nikdy nebloudili.

I přes veškerou Borisovu snahu se mu však časem začínaly problémy s příběhem nekontrolovatelně vršit a v souboru se objevilo velké množství oříšků, které ne a ne rozlousknout. Právě kvůli těmto kouskům Boris nejednou propadal panice, že ten příběh nikdy nebude tak dobrý, jak si jej vysnil. Že ty úpravy snad nikdy nedokončí. Byl to podobný pocit bezradnosti, jaký zažíval již během prvotního psaní, možná i o něco silnější, vzhledem k tomu, že nyní četl slova, která se mu vůbec, ale vůbec nelíbila. Některá se mu navíc tím opakovaným čtením až hnusila.

„Ale no, tak. Nevřískej tady," osočila ho Rebeka během přestávky, když byla svědkem jednoho z jeho nikdy-to-nedokážu výlevů. „To bude dobrý."