Duchové a domácí úkol ✅

7. Otočte polaritu!

Jako první hodinu měl Boris v rozvrhu matematiku a z hlediska startu nového dne nešlo o nic moc pěkného. Dovedl si představit tucty lepších činností, dokonce i lobotomie by byla proti jedné hodině s profesorkou Tuhou vítanou taškařicí. Nutno dodat, že ani jeho mimozemský host se z toho nezdál být moc nadšený.

Taková bláznivina, pomyslel si Luos trpce, zatímco se vznášel nad Borisovým sešitem. Místnost plná lidí v něm sice stále vzbuzovala obavy, ale ty byly zmírněny Borisovým místem. První lavice u dveří, a ještě bez souseda, jak náramné! Luos se tak nemusel starat o nic a nikoho navíc, v hledáčku byl jen Boris a tabule, což se dalo zvládnout. Jen kdyby na sobě stále necítil pohled Rebeky sedící v zadní části třídy! To ho velice znervózňovalo. Nejdřív Žofka a pak tato dívka. Zdálo se, že po světě chodila hrstka obdařených, kteří měli schopnosti ho vidět. Kterým se před očima jevil jako duch. Ale jak to ty dvě jenom dělaly?

I když by na tuto otázku Luos moc rád znal odpověď, nacházela se zde ještě jedna záhada, kterou bylo třeba rozlousknout o něco dříve. Ešud. Právě přítomnost Ešuda ho pomalu, ale jistě, sžírala. Luos potřeboval vědět, co se zde jeho spolužák vlastně snažil dokázat. Zvláště potom, co si i on našel „svého" člověka, který byl... No, řekněme, že Rebeka hrála trochu jinou ligu než Boris. Zatímco ten měl prakticky po celou dobu na tváři výraz očividného zděšení, Rebeka neprojevovala žádné známky sklíčenosti či beznaděje, které byly pro studenty při hodinách matematiky tak moc typické. Dokonce se i několikrát přihlásila, aby paní Tuhé sdělila správnou odpověď a jednou jí i opravila výsledek. Velice působivé. Luos věděl, že by neměl jejich lidské kamarády srovnávat, ovšem něco mu našeptávalo, že Ešud získal naspeedovaného závoďáka, zatímco on měl rozvrzaný nákupní vozík, kterému chybělo jedno kolečko. Alespoň tedy když přišlo na problematiku rovnic.

„Běž za tím druhým," hlesl Boris a Luos ihned ožil. To mluvil s ním?

„Vím, že jsi tady," pokračoval šeptem. „Jdi za tím mimoněm a zjisti, o co těm dvěma vlastně jde."

„Pane Březino," ozval se od katedry přísný hlas. „Nerušíme vás tady?"

Byť Boris šeptal a nikdo mu tak nemohl rozumět, dalo se odvodit, že se nejedná o ryze matematické záležitosti. A něco takového nemohlo zůstat bez povšimnutí.

„Možná bychom vám měli pomoci se soustředit. K tabuli, hned," pobídla ho a Boris se s loudavým krokem trestance odsouzeného na smrt dostal na určené místo.

Ocitl se před interaktivní tabulí, odkud na něj zářil příklad, který si předtím poctivě přepisoval do sešitu. Ale i když se vážně snažil pochopit celý ten prokletý systém, tak stále netušil, jak se ta čísla vlastně přesouvala. Jednou byla vlevo, podruhé zase vpravo. Zdálo se, že je v tom opravdu jistý systém, ale on ho ne a ne pochopit. A to mělo být brzy hůř.

„No, vidíte, Březino," prohlásila Tuhá, když perem překlikla na další stránku, odkud na ně vykoukl příklad snad ještě o několik úrovní horší než ten předchozí. „To je to vaše štěstí, tak jen do toho. Vyřešte to."

Ze třídy se ozval lehký smích a Boris si od ní s povzdychem převzal tužku. Věděl, že mu stačí udělat jen první krok. Jen jeden jediný krok. Potřebuje se od něčeho odpíchnout a pak to už půjde samospádem. Jenže jako na potvoru ho nic nenapadalo. Vždyť odkdy tam měli i závorky?

Zatímco Boris sváděl u tabule dosti jednostranný souboj s rovnicemi, Luos poslechl jeho instrukce a zaplul do zadní části třídy. Snažil se udržovat hezky ve středu uličky mezi lavicemi, aby měl jistotu, že se k němu žádný z lidí nepřiblíží, avšak když se jeden z Borisových spolužáků nahnul k tašce pro pití, tak Luos vypískl tak hlasitě, že jej dost možná zaslechli psi v celém širém kraji, a to i přestože zrovna nebyl v žádném z reproduktorů.