Tisíc druhů bolesti

Prolog

,,Yuki!" probudil mě hlas z mého snění. Rozespale jsem si protřela oči a s menšími potížemi se vyhrabala ze své vyhřáté postele. Mé sněhově bílé vlasy trčely na všechny strany a má ještě bledší pokožka působila až mrtvolně. Unaveně jsem se došourala po schodech dolů až k matce.

,,Dobré ráno." pozdravila jsem ospale, a aniž bych chtěla, ještě si zívla.

,,Dobré ráno Yuki." usmála se na mě má matka a já se nervózně podrbala na zátylku.

,,Je otec doma?" pohlédla jsem s menším strachem do jejích tmavě modrých očí.

,,Ne. Brzo ráno odešel." odpověděla mi s klidem a já si konečně taky mohla oddechnout. ,,Víš, že se mu nemůžeš vyhýbat navždy." zamračila se mírně a otočila se ke mně zády.

,,Dokud s ním bydlím v jednom domě tak asi ne no..." odpověděla jsem jí trochu mrzutě. Chtěla jsem pronést ještě něco, avšak vyrušil mě zvuk rozbíjejícího se nádobí. Mé rudé oči rázem zpozorněly, když jsem viděla, jak matka unaveně uklízí pár rozbitých misek. ,,Uklidím to." přidřepla jsem si k ní. ,,Ty by sis měla jít odpočinout." zamračila jsem se. ,,Otec si z tebe dělá spíše služku než manželku." odfrkla jsem si.

,,To nevadí. Ráda pomůžu." usmála se mile, ale já věděla, že pod tím úsměvem je spousta bolesti.

,,Není to fér." zamračila jsem se smutně. ,,Jsme jeho rodina, ne sluhové." dodala jsem s naštvanějším podtónem, když jsem zavadila o kousek střepu a řízla se.

,,Yuki, to nic. Mně to nevadí." usmála se smutně a vyčerpaně.

,,A to teď říkáš protože je to pravda, nebo ze strachu?" přivřela jsem už opravdu vytočeně víčka a strčila si svůj zakrvácený prst do úst.

,,Drahoušku, opravdu mi to nevadí." bránila jej nadále. Nechápala jsem, kde se v ní ten soucit bere a taky jak si kdy mohla vzít někoho, jako je on. Opatrně jsem vytáhla svůj prst z úst a pohlédla jí do očí.

,,Matko, nikdy nezapomenu to, co jak tobě, tak mě provedl. Snažím se jej tolerovat jen kvůli tobě. Dávno bych odešla, ale nikdy bych si neodpustila tě tady nechat." položila jsem své prsty na ranku a z kapaliny se rázem stal rudý led.

,,Jsem ráda, že jsi tady s námi a byla bych ještě radši, kdyby ta nevraživost mezi tebou a otcem skončila." povzdechla si unaveně, avšak rysy v mém obličeji se ani nepohnuly.

,,Promiň, ale nemůžeš po mně chtít, abych mu odpustila. On si zatím mé odpuštění nezaslouží, když se o něj ani nepokusil." posbírala jsem zbytek střepů a vyhodila je do koše. ,,Už tak se překonávám, že s ním zvládám žít pod jednou střechou." povzdechla jsem si unaveně a pustila se do snídaně.

,,Chápu to." přikývla nepřítomně. Pohlédla jsem jí opět do očí a čekala, jestli má ještě něco na srdci. ,,Víš, chtěla jsem se tě zeptat, jak ti to jde v práci?" usmála se na mě. Nepozastavovala jsem se radši nad tím, že jen tak změnila téma a podpořila jej.

,,No... včera jsem se vrátila z úspěšné mise, na které jsem dělala dobré tři týdny, takže dneska mi zadají nový cíl." klesla jsem pohledem k misce a nepřítomně se v ní začala nimrat. Nerada jsem mluvila o své práci.

,,Drahoušku, je ti třiadvacet, žiješ stále s rodiči a neslyším od tebe nic jiného než práce sem a práce tam. Ale co takhle kluci? Už jsi našla konečně někoho, kdo by se ti líbil?" zrovna tohle téma bylo naprosto pasé. Přes vztahy jsem příliš nebyla, obzvlášť ne po tom posledním. Jelikož když jsem jej chtěla představit matce, musel u toho být i otec, no a nebyl by to on, kdyby neměl nějaké připomínky k mému partnerovi a naprosto mu nezlikvidoval sebevědomí. Pro jistotu se už ani neukázal a já náš vztah brala za uzavřený. Každý si řekne, že možná pro mě tedy nebyl dobrý, když to nezvládl, ale nebyl jediný, kdo si otcovým výslechem prošel a stejně jako ostatní vzal do zaječích. Nedivila jsem se jim.

,,Víš, já teď svůj čas věnuji jen práci." podrbala jsem se nervózně na zátylku a snažila se vyhnout jakékoli další otázce na toto téma.

,,Tak dobrá, ale než umřu, chci vidět vnoučata." pohrozila mi s úsměvem.

Joo... vnoučata...

Povzdechla jsem si unaveně. Neměla jsem na děti ani pomyšlení.

Sakra je mi teprve třiadvacet!

Matka přes tohle byla naprosto strašná, avšak nikdy bych ji nevyměnila za nikoho jiného. Byla mi jedinou oporou a vystačila mi se svou láskou i za otce.

,,Děkuji za snídani." usmála jsem se falešně, umyla nádobí a odešla do svého pokoje.

Nebyl příliš velký, přesto tu byl jasně znát určitý luxus. Otec se mezi hrdiny sice nepohyboval v tom desítce, ale na top dvacet mu to jasně stačilo.

Vlevo od dveří jsem měla obrovský psací stůl a na něm velmi moderní notebook pro svou práci, nad ním zase visela nástěnka s podklady mého starého případu. Po pravé straně stolu byla obrovská knihovna vsazená do zdi a vedle ní dvě křesla a menší stolek. Dále podél zdi se nic nenecházelo, až v dalším roku místnosti pak byla obrovská postel a po její pravé straně noční stolek a taky skříň. Taktéž tu byly ještě další dveře do mé soukromé koupelny, a pak opět prázdno až na dveře z pokoje ven.

Oblékla jsem si na sebe sněhově bílé triko, legíny stejné barvy a hodila přes sebe svůj plášť s kapucí. Tu jsem si nasadila na hlavu, aby mi nebylo vidět do obličeje a následně taktéž mé brýle. Nebylo to sice nic moc, avšak jako "hrdinský" kostým sloužil dobře. Jediné, co prozrazovalo můj quirk byly vločky na oném plášti.

,,Fajn asi je čas vydat se vzhůru do práce." povzdechla jsem si a odešla směrem k jedné nejmenované agentuře.

Máme tady nový příběh! Tentokrát půjde o ff na Dabiho, tak snad z ní budete nadšení,
Vaše Sharlotta.