Tisíc druhů bolesti

3. Kapitola

Z mého poklidného spánku mě vyrušilo zvonění telefonu. Unaveně jsem tedy hovor zvedla a čekala, co z toho na druhé straně vypadne.

,,Frost! Koukni se okamžitě na zprávy Liga padouchů je konečně zase v akci! Tohle je tvá chvíli! Máš příležitost!" ječel po mně nadšeně hlas, avšak já většinu přeslechla a měla v plánu jít zase spát. ,,Frost! Je tam Dabi!" zaslechla jsem pouze poslední slovo, avšak to mi plně stačilo k tomu, abych okamžitě vystartovala z postele. Neměla jsem čas se ani osprchovat nebo nasnídat a už jsem letěla z baráku ven. Cestou jsem si stihla na mobilu zapnout zprávy a běžela k jedné odlehlejší silnici, kde se vše odehrávalo.

Na místě byl jeden vrtulník s novináři, kteří vše pečlivě dokumentovali, jedno auto, v němž seděli členové ligy a taky naštvaný hrdina číslo jedna letící za nimi. Všechno vypadalo v pohodě, žádní zranění ani mrtví. Jenom obyčejná honička. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy z předního sedadla vystoupil jeden z nich a postavil se na střechu auta. Prvně jsem neměla tušení, kdo to je, avšak modré plameny mi okamžitě prozradily jméno toho neznámého.

,,Do háje." uniklo mi z úst, když plameny přesně zasáhly vrtulník a ten šel velice rychle k zemi. Ani minutu jsem tedy nezaváhala, rozběhla se směrem k místu, kde měl dopadnout a díky ledu, který se mi pod nohama vytvořil, se dostala do stejné výšky, a tak se nalodila. ,,Pojďte všichni ke mně!" zavelela jsem mezitím, co ta kovová věc stále padala směrem k moři. Všechny osoby se nahrnuly ke mně a já jim vytvořila menší ledovou skluzavku do bezpečí. ,,A teď všichni hned dolů!" ukázala jsem směrem k ledu a oni, jak poslušné vycvičené opičky, poslechli. Sama jsem následně opustila vrtulník a lehce dopadla na asfalt.  Ohlédla jsem se ještě za sebe, abych zjistila, zda jsou všichni v bezpečí, ta věc v moři a následně se rozběhla za autem.

,,Co tady sakra děláš?!" vyjekl naštvaně ten ohnivák.

,,Svou práci." usmála jsem se a za pomoci ledu si vytvořila prkno, díky němuž jsem si tu mířila přímo k autu. Dabi očividně mou přítomnost okamžitě zaregistroval a zaměřil se tedy na mě.

Že bych byla nebezpečnější z nás dvou?

Rozšířila jsem svůj úsměv a opatrně se vyhýbala jedné jeho ohnivé ráně za druhou. Jakmile jsem se já i naše jednička přiblížili mnohem blíže k němu, lehce nás vyvedl z rovnováhy svou frází, tedy spíš jeho než mě, avšak i já jsem byla nemile překvapená.

,,To už tě musí bránit i holka Enji?" pronesl poněkud posměšně.

Enji? Jako Enji Todoroki? Technicky vzato věk by seděl a quirk taky, takže jestliže jsou mé úvahy správné, což zatím jako nevím a Dabi by mohl být Toya Todoroki, tak se vlastně jedná o otce a syna?!

Byl to velmi znepokojující fakt, ale nemohla jsem se tím nechat vyvést z míry. Opatrně jsem se proplížila před auto a vyskočila na střechu k němu. Zbytek ligy mě opravdu nezajímal, to on byl moje mise, ne oni.

,,A ty jsi jako klíště." zamračil se a prudce se otočil mým směrem. Nedávala jsem si zrovna bacha, a tak jsem zavrávorala a už už letěla k zemi. Nebyl to zrovna příjemný pád, ale alespoň se dopadla na něco měkkého, protože přitom, když do mě strčil, jsem se jej stihla ještě chytit a stáhnout ho s sebou.

,,Postarej se o ty ostatní!" křikla jsem ještě směrem k té rudé hlavě a pohlédla do těch zářivě modrých očí. ,,Nazdárek." usmála jsem se na Dabiho ležícího pode mnou. Jeho výraz v obličeji byl však nemilosrdný a neprozrazoval jinou emoci než znechucení. Prudce se zvedl a mě odhodil o kus dál. ,,To nebylo zrovna šarmantní." oprášila jsem své oblečení a postavila se naproti němu.

,,Nemám důvod být k někomu jako jsi zrovna ty, hrdinko, šarmantní." odsekl podrážděně a vyslal mým směrem pár jeho plamenů. Ty jsem však svým leden jednoduše odrazila a postavila se do bojové pozice. ,,A další důvod, proč tě předem nemám rád, je ten tvůj otravný a zbytečný quirk." zamračil se hlouběji a bez přemýšlení na mě začal valit salvu jeho ohně. Nebylo jednoduché se vyhýbat něčemu takovému, mé tělo sice bylo stavěné, aby vydrželo obrovské teploty a zář, avšak zásadním problémem byla má vlastní schopnost. Ne, že by mi v zásadě ubližoval tolik on, to se mi dařilo samotné. Na konečcích mých prstů se začínali objevovat omrzliny a já cítila, jak celé mé tělo je chladnější a chladnější.

,,Do háje." bolestně jsem se chytla za zápěstí a jen tak tak se vyhnula jeho plamenu. Pomalu jsem svou levou ruku již necítila, a to nebylo ani za mák dobré, ani vtipné. Naopak jsem si všimla, že ta agrese a síla v jeho neunavných útocích taky slábne a on sám se drží za jednu ze svých popálených paží. Ve vzduchu byla cítit spálenina a kolem něj byl mírný dým.

Očividně jsme si v mnohém podobní Dabi.

Zamyslela jsem se a snažila se překonat tu bolest, kterou mi ten obrovský chlad způsoboval.

Teď to nemůžu vzdát. Prostě nemůžu.

Zamračila jsem se a s obrovským odhodláním se rozběhla jeho směrem. Pozvedla jsem, jak svou pravou, tak i levou, ruku a v nich se mi objevili dvě meče.

Výdrž to ještě chvíli Yuki.

Přivřela jsem bolestně víčka a švihla jedním ze svých mečů směrem jeho břichu. Očividně mu to udělalo nemalou jizvu na spodní části jeho hrudníku, ale taky na té horní. Bohužel jsem za ten výpad i já svým způsobem zaplatila, protože jeho plameny přesně trefily mou paži. Neštěstí se právě objevila určitá odolnost vůči teplu, avšak i tak to bolelo jako čert. Zbytek ligy byl, kdo ví kde a jednička na tom nebyla jinak. Byly jsme tu jen on a já. Automaticky jsem se chytla za popálenou paží a on za svůj hrudník, z nějž pomalu stékaly pramínky krve. Rozmáchla jsem se svou, v rámci možností zdravou, rukou a lehce jej řízla po tváři přesně v místech, kde neměl popáleniny. V jeho očích se objevil hněv a zlost.

,,Nechápu, co ti na mém quirku tak vadí." zamyslela jsem se a stále se držela za místo, kde bude opravdu nehezká popálenina. Odpovědi jsem se nedočkala. Tedy ne té slovní, místo toho na mě opět zaútočil. Všimla jsem si, jak mu vypadla už nejedna svorka, která držela popálenou kůži pohromadě. Očividně však neměl žádné zábrany, prostě chtěl vyhrát. Netušila jsem, co dělám, ale jednoduše jsem se rozběhla jeho směrem, a jakmile jsem byla kousek od něj, strhla jsem nás oba dva z okraje silnice a my zahučeli přímo do moře.

Trošičku bojová kapitola, snad Vás potěšila a budu se těšit u další,
Vaše Sharlotta.