Tisíc druhů bolesti

17. Kapitola

Dabi strnul, jako by snad nevěděl, co říci.

,,Nezáleží na tom, co si myslíš staříku." odsekl mu podrážděně. ,,Její vzpomínky jsou očividně pryč, takže může žít alespoň trochu klidný život." sykl naštvaně.

,,Možná jsou pryč, ale víš, jaké otázky stále pokládá nám všem?! Obzvlášť Fuyumi?! Jediná tvá stará fotka v ní vyvolala nejistou! Té holce na tobě očividně dost záleží, když jediná tvá fotka jí přijde povědomá a urputně se snaží vzpomenout na to, kdo jsi! Mě nepoznala, a to jsem se o ní spolu s ostatními staral několik měsíců! Nevrátila se jí ani jedna vzpomínka na mě!" pokoušel se ho dále přesvědčit.

,,Bez vzpomínek jí bude líp." zamračil se a připravil se na další útok. Napřahoval se, že Endeavora před sebou srazí k zemi svým quirkem, avšak já tušila, že tohle nebude jen nějaké přátelské hraní. Moc dobře jsem si zažila, jaké bylo s ním bojovat a nebyla to procházka růžovým sadem. Obzvlášť jestli jej tak nenáviděl, nic ho nedrželo zpátky.

Zhluboka jsem se nadechla a bezmyšlenkovitě se vrhla mezi ně. Z mých očí stále ještě stékaly pramínky slz. Nemohla jsem jim dovolit se navzájem zabít.

,,Toyo." špitla jsem a sevřela jej ve svém pevném objetí. Naše těla obklopily plameny a já najednou ucítila to neskutečné teplo. Těžce jsem vydechla, avšak z mých úst vyšel jen obláček mého teplého dechu. Teď už mi nebylo horko, nýbrž zima. Cítila jsem, jak se napnul a hleděl nepřítomně před sebe. ,,Proč jsi ty idiote myslíš, že mi bude lépe bez tebe?" zamračila jsem se a stisk objetí ještě zesílila. ,,Neopouštěj mě prosím znovu. Už ne." skryla jsem svůj uplakaný obličej v jeho hrudi. Endeavor celou dobu mlčel a jen sledoval výjev před sebou.

Dabi netušil jak reagovat. Měl za to, že přišla navždy o své vzpomínky a už není šance jí je vrátit. Byl za to rád, ale přesto si jedna jeho část přála, aby si nevzpomněla, protože nevěděl, jak chce naložit s tím, co je mezi nimi, nebo naopak není.

,,Jak?" vydal ze sebe překvapeně.

,,Já nevím." odtáhla jsem se od něj o kousek. ,,Stále mám část své minulosti v mlze, ale všechny ty vzpomínky s tebou si pamatuji do detailů." vysvětlila jsem a pokusila se o lehce falešný úsměv. ,,To ten tvůj hlas." odmlčela jsem se a na chvíli se zamyslela. ,,Když jsem tě uslyšela mluvit s ním, postupně mi naskakovaly všechny naše prožité chvíle. Všechno, cos mi řekl." odpověděla jsem nepřítomně. Zahleděla jsem se do dáli. ,,Proč sis tak moc přál, abych si nevzpomněla?" sklopila jsem svůj pohled k zemi a ustoupila o kus dál.

,,Protože já jsem magnet na smrt. Nic šťastného tě se mnou nečeká, ať už máš na mysli cokoliv." odmlčel se na chvíli, a pak si povzdechl. ,,Ty jsi hrdinka a já jsem padouch." zamračil se mírně.

,,Co to s tím má společného?" pozvedla jsem mírně naštvaně obočí. ,,Každý padouch je jen zlomený hrdina." pohlédla jsem mu do očí a čekala na jeho reakci. On však zarytě mlčel. Neměl se k žádnému slovu, k žádnému gestu, prostě k ničemu. ,,Proč jsi mě potom zachránil? Proč?" přiblížila jsem se k němu ještě blíže. Byla jsem zhruba o hlavu nižší jak on, přesto jsem se tím nenechala vyvést z míry. ,,Proč jsi mě potom nenechal zemřít?! K čemu mi je život, když jediný, koho mám, jsi ty, při čemž mě ignoruješ a objevíš se jen když skočím z jedné z nejvyšších budov Japonska!" vyjela jsem po něm naštvaně a odstrčila jsem jej od sebe. ,,Mou smrtí by se stejně nic nezměnilo! Kdybych umřela nikdo by si toho nevšiml!" otočila jsem se k němu zády se slzami v očích a vydala se pryč. On mě však popadl silně za zápěstí a přitáhl si mě zpět.

,,Já bych si toho všiml." pronesl velice potichu. Jeho ruka opatrně spočinula na mé tváři a druhá se přesunula na můj pas. ,,Kdybych se v tvém životě neobjevil, mohla jsi žít normálně." položil si své čelo na to mé a já se smutně usmála.

,,Myslíš si, že jsi zdrojem toho všeho zla v mém životě?" podívala jsem se mu upřímně do očí. ,,Kdyby ano, asi bych tvou společnost nevyhledávala." přivřela jsem víčka. ,,Měla jsem šrámy na těle i na duši, ještě než jsme se poznali." přejela jsem mu bříšky svých prstů opatrně přes popálenou kůži. Po celou dobu mlčel a ani neuhnul, když jsem mu přejížděla po tváři. ,,Ta bolest a utrpení jsou mou součástí a těch se už nezbavím, avšak s tebou jsem se cítila trochu volná. Konečně trochu šťastná." položila jsem svou ruku opět k tělu a smutně si povzdechla.

,,Byla jsi se mnou šťastná?" podivil se. ,,S někým jako jsem já?"

,,Jistě, že ano, ty jeden idiote." vrazila jsem mu rukou do hrudi a mírně se zamračila. ,,Byl jsi konečně někdo, s kým jsem se dokázala uvolnit." položila jsem mu svou dlaň na místo, kde měl mít srdce. ,,Vrať se se mnou prosím domů." pohlédla jsem mu upřímně do očí.

,,Já už nemám domov." zakroutil nad tím hlavou, avšak jeho ruce se ani nehnuly.

,,Tak ti ho pomůžu znovu vystavět." udělala jsem k němu krok blíže. ,,Myslím, že nejsem jediná, komu by udělalo radost, že ses vrátil." položila jsem mu obě své ruce na tvář. ,,Toyo, prosím." postavila jsem se mírně na špičky, takže naše rty od sebe byly zhruba pouhé dva centimetry.

,,Jsem Dabi." spustil svou ruku z mé tváře.

,,Pro mě budeš vždycky Toya." překonala jsem tu vzdálenost mezi námi a políbila jej lehce na rty.

Další kapitola už je předposlední, a pak nás čeká už jen epilog,
Vaše Sharlotta.