Tisíc druhů bolesti

12. Kapitola

V místnosti nastalo hrobové ticho. Muž ve středních letech se otočil na Dabiho a nemohl uvěřit vlastním očím.

,,Nazdar Enji." prolomil ticho ten bělovlásek. ,,Víš, mám poměrně zajímavé jméno. Jeho překlad asi znáš, ale když už jsme se dostali do této nepříjemné situace, můžeš mi klidně opět říkat Toya." pronesl chladně a muže probodl pohledem. Opatrně jsem své tělo donutila se pohnout, aby se mé nohy svěsily z postele dolů a já k nim tak měla blíže.

,,T-Toyo?!" promluvil rozklepaným hlasem. Dabi však zůstal naprosto chladným a pomalu se vydal směrem ke dveřím.

,,Toyo." zkusila jsem to tentokrát já. Jeho tělo se napnulo a on zastavil. ,,Neodcházej prosím." požádala jsem ho smutně a na tváři se mi objevila bolestná grimasa, když jsem ucítila menší bodavou bolest v prostoru žaludku. ,,Nenechávej mě samotnou. Můžeš si říkat jinak, můžeš tvrdit, že jsi jiný, ale nejsi vnitru stále ten malý kluk, co touží po uznání?" pokusila jsem se lehce usmát. Postarší muž celou tuto scenérie pouze pozoroval a mlčel.

,,Ten už dávno umřel, Yukiko." odpověděl chladně a z místnosti odešel pryč. Smutně jsem sklopila hlavu a nechala slzy stékat po mých tvářích.

,,Měli jste k sobě blízko?" prolomil ticho jeho otec.

,,Já ani nevím." usmála jsem se smutně, avšak svůj pohled od země neodlepila. ,,Víte, u něj je těžké poznat, co cítí." setřela jsem si slzu a natáhla se pro jeden malý spínač. V mžiku se objevila sestra s lehce ustaraným výrazem.

,,Děje se něco? Jak vám mohu pomoci?" ptala se okamžitě trochu nervózně. ,,Obtěžuje vás snad ten hrdina?"

,,To ne, ale můžete mi prosím donést vozíček? Ráda bych odjela." popotáhla jsem smutně a konečně vzhlédla.

,,Jste v pořádku?" objevila se mladé sestřičce mezi obočím vráska.

,,Naprosto." přikývla jsem s úsměvem.

***

Oběhlo několik týdnů a mé rány se konečně, v rámci možností tedy, zacelily. Jediným důkazem, že se to vůbec stalo a já neblázním, mi zůstaly jizvy po celém těle. Konečně jsem taky zvládala chodit, avšak rázem mi bylo nějak smutno a úzko. To ticho v domě bylo k nevydržení a já si připadala, jako bych se každým dnem měla zbláznit.

Paparazzi mi nedali od té události pokoj, protože přece jen já, jakožto Frost, jsem skončila v nemocnici s vážnými zraněními a ještě k tomu mě tam donesl samotný Dabi, jeden z nejaktivnějších členů Ligy padouchů. Další nepříjemnou věcí byl pohřeb mé matky a toho odporného muže. Zakázala jsem je pohřbít společně, chtěla jsem, ať má matka alespoň po smrti konečně klid.

Firmu, kterou jsem sdělila po otci, jsem však okamžitě prodala. Nechtěla jsem s ní být spojována a ztotožňována. Celkově jsem se rázem uzavřela do sebe a nevěděla, co dělat. Neměla jsem přátelé, neměla jsem rodinu, neměla jsem vlastně vůbec nikoho. Byla jsem sama.

Neviděla jsem východisko ze svého utrpení. Říká se, že šrámy na těle jednoho dne zmizí, avšak na duši nikoliv. Nebyla to pravda. Ta bolest, kterou jsem si táhla, jak ve své roztroušené duši, tak i po téměř každém kuse svého těla, to všechno se mě nehodlalo pustit. Jizvy nemohou zmizet. Musí s námi zůstat, aby nám připomínaly, jakou hloupost neudělat zase příště.

Neváhala jsem ani tehdy, když jsem ve své ruce držela prázdný kanistr od benzínu a bez jakýchkoli výčitek na dům, v němž jsem ještě donedávna žila podpálila.

Zhluboka jsem se nadechla a zahleděla se dolů. Mohlo to být nejméně tak sto, možná dokonce sto dvacet metrů.

,,K čemu je život, když jej nemám, s kým sdílet?" pronesla jsem tak chladně, jako bych snad už mrtvá byla, a to jsem ještě neskočila. Bylo mi jedno, jak moc se na tomhle ty otravné bulvární časopisy přiživí. Všechno mi už bylo jedno.

,,Všimne si mé smrti vůbec někdo? Pozastaví se vůbec někdo nad tím, že jsem mrtvá? Bude někdo oplakávat můj hrob a nosit na něj květiny?" pokládala jsem si jednu řečnickou otázku za druhou.

,,Ne." zakroutila jsem nad tím hlavou.

,,Jistě, že ne. Komu bych také mohla scházet." přistoupila jsem blíže k okraji a zahleděla se do dáli. Děti se svými rodiči si užívali pěkného dne. Žádný hrdina v dohledu nebyl. Byl tu všude klid.

,,Alespoň umřu, za tak krásného počasí a v klidu." usmála jsem se a pohlédla zpátky dolů.

,,K čemu byla ta bláhová touha chránit ostatní? K čemu mi byla ta hloupá touha být hrdinkou?" zeptala jsem se posměšně.

,,K ničemu." zašeptala jsem tišším hlasem.

,,I hrdinové stárnou. I hrdinové se každodenně potýkají se svými problémy. I hrdinové dokáží miloval, ale většinou pro ochranu těch ostatních se toho vzdají. K čemu je tedy být hrdinou, když kvůli toho přijdeš úplně o vše?!" zakřičela jsem z plných plic.

,,K čemu je být hrdinou, když si tak akorát zničíš vlastní život?!" steklo mi několik slz po tváři. Okolo mě se začal zvedat vítr. Zvedla jsem svůj pohled k obloze a zahleděla se do očí jedné z kamer ve vrtulníku.

Živé vysílání? To opravdu člověk nemůže v klidu umřít?

Protočila jsem nad tím svá rudá očka a udělala krok blíže k hraně.

,,Sbohem." zašeptala jsem se slzami v očích a udělala poslední krok. Má váha mě převážila a já nyní letěla dolů.

,,Ach smrti, sladká smrti." zašeptala jsem s úsměvem na rtech a zavřela své oči.

Doufám, že jsem vás nyní všechny nezklamala, ale toto východisko bylo prostě jediné, které jsem viděla,
Vaše Sharlotta.