Tisíc druhů bolesti

15. Kapitola

Tady jsem konečně mohla určovat čas. Uběhlo několik týdnů a všichni kolem mě našlapovali, dalo se říct po špičkách, aby mě snad nějak nerozrušili. Kromě těch dvou se tu objevil taky ještě jeden bělovlasý mladík, s poněkud podobně chladným výrazem jako jeho rusovlasý otec. Příliš jsme si spolu nerozuměli a on se mi vyhýbal, co jen to šlo. Naopak jeho sestra Fuyumi tu pro mě byla každou chvíli a neustále se ptala, jestli něco nepotřebuji. Mé hlasivky konečně byly poměrně v pořádku a já s nimi mohla konečně normálně komunikovat. Dokonce jsem opustila ten zvláštně komfortní pokoj a prošla si celý tento obrovský dům. Ven mě však nikdo z nich nepustil. Jedla jsem spolu s nimi u jednoho stolu a připadala si, jako bych konečně někde patřila.

,,Dobré ráno Yukiko." pozdravila mě s úsměvem Fuyumi.

,,Dobré ráno." usmála jsem se, když jsem vstoupila do kuchyně.

,,Jak pak ses vyspala?" pozvedla taky koutky svých úst.

,,Poměrně dobře." otočila jsem se kolem své osy a svůj úsměv ještě rozšířila. Konečně jsem se po tom hororu na tom strašném místě cítila tak šťastná. Pomohla jsem Fuyumi nachystat snídani a spolu s ní se vydala do jídelny. ,,Ostatní tu nejsou?" podivila jsem se.

,,Otec je v práci a Natsuo kdo ví kde." povzdechla si smutně a posadila se vedle mě.

,,Chápu." přikývla jsem a pustila se do toho výborného jídla. Musela jsem uznat, že vařila opravdu dobře.

Je to otrávené.

Chce tě zabít.

Otravovaly mě opět ty hlasy. Za ty týdny jsem si na ně však už zvykla a konečně se jejich existence na mě nijak nepodepisovala. Poté, co jsme společně umyly nádobí, nastala menší chvilka trapného ticha.

,,Myslíš, že bych se konečně mohla podívat ven?" zasněně jsem se zahleděla ven z okna.

,,Jsi si jistá?" zeptala se skepticky.

,,Myslím, že ano." usmála jsem se nervózně.

,,Asi bychom měly počkat na otce." podrbala se nervózně za krkem.

,,Prosím." udělala jsem na ni psí očka.

,,Tak dobrá." povzdechla si a upravila si své brýle. ,,Ale jenom na hodinu." zadala přísně své podmínky.

,,Děkuji." rozšířila jsem svůj úsměv a nadšeně ji objala.

,,Kam se chceš vydat?" otázala se zničehonic.

,,Kamkoliv." zatočila jsem se zasněně okolo své osy.

,,Dobrá." povzdechla si unaveně a já konečně od té události opustila tento honosný dům.

Vydaly jsme se pár uličkami nejspíš do centra města. Zavedla mě do jakési kavárny, kde jsme se usadily k jednomu ze stolů a objednaly si kávu.

,,Jak se ti město zatím líbí?" prolomila nervózně ticho.

,,Je to... úžasné." vydechla jsem ohromeně a zadívala se zasněně ven z okna.

,,Jsem ráda, že jsi opět šťastná." usmála se a usrkla si svého cappuccina.

,,Nezírej na ni tak okatě." uslyšela jsem hlas kousek od nás a otočila se směrem, odkud vycházel. U stolu seděl modrovlasý mladý muž a naproti němu někdo v černé mikině, přičemž jeho kapuce mi zabraňovala pohlédnout mu do obličeje.

,,Znáš je?" šeptla jsem potichu k Fuyumi, načež ona jen zakroutila záporně hlavou.

,,Vidíš? Přitahuješ moc pozornosti." sykl stejný hlas vyčítavě.

,,Otočila se, protože tě slyšela." zamumlal naštvaně druhý hlas.

Proč je mi ten hlas tak strašně moc povědomý?

Protože je to smrt!

Sykl podrážděně jeden z hlasů v mé hlavě.

,,Jsi v pořádku Yukiko?" podívala se na mě starostlivě má společnice.

,,Jo, to jen ty hlasy." podrbala jsem se nervózně na zátylku.

,,Yukiko, jo? Sněžné dítě? To mi k tobě nějak nesedí Dabi." pronesl posměšně první hlas.

Dabi? Jako bych to jméno znala. Proč jen si nedokážu vzpomenout?

Pokusil se tě zabít.

Odpověděl mi hlas temně.

Jestliže to říkáš ty, dost o tom pochybuji.

Zamračila jsem se na svůj šálek. Znala jsem to jméno, přesto pro mě bylo tak cizí.

,,Sklapni Shigaraki." odsekl mu podrážděně ten Dabi.

,,Opravdu jsi v pořádku? Nechceš se vrátit?" dělala si o mě starosti Fuyumi, když jsem delší dobu mlčela. Dopila jsem svou kávu a usmála se.

,,Můžeme, jenom si ještě skočím na toaletu."

,,Zvládneš to sama?"

,,Neboj. Na záchod bezpečně sama dojdu." usmála jsem se od ucha k uchu.

,,Dobře, dobře." věnovala mi omluvný úsměv. ,,Já dojdu mezitím zaplatit." dodala a já se konečně rozešla k toaletám. Nepotřebovala jsem však vykonat svou potřebu, nýbrž jsem chtěla vědět, jestli jeden z těch mužů přijde za mnou. Tušila jsem, že minimálně jeden mě znal. Znal mou minulost a já si opravdu přála si na ni taky vzpomenout.

Zašla jsem za roh a chvíli vyčkávala. K mému údivu se jeden z nich po chvíli opravdu objevil. Jeho jasně modré duhovky svítily na míle daleko.

Já už je přece někde viděla.

Ano!

Když jsi chtěla umřít!

On je smrt!

Opakovaly mi hlasy v hlavě. Skryla jsem se ve stínu a pozorovala muže stojícího opodál ženských toalet. Čekal, kdy vyjdu ven... Potichu jsem se k němu přiblížila zezadu, a jakmile jsem byla jen maličký kousek od něj, potichu jsem špitla.

,,Znáš mě, že jo?" vyjeveně sebou trhl a pohlédl do těch mých očí.

,,Yukiko." vydechl překvapeně a jeho oči se vpíjely do těch mých.

,,To beru jako ano." zbytek jeho tváře jsem však neměla šanci vidět, jelikož ji stále skrýval pod kapucí. ,,Řekni mi, kdo jsem." přikázala jsem mu posmutněle.

Konečně se opět setkaly! Ale co bude následovat?
Vaše Sharlotta.