Tisíc druhů bolesti

7. Kapitola

V jeho očích se značila bolest a já s ním nemohla nic jiného než soucítit. Opatrně jsem svým palce setřela krev, která mu stékala po tváři a mírně se pokusila usmát.

,,Hotovo." špitla jsem potichu a odložila sešívačku. Jeho pohled však zůstal viset někde v prázdnu, jako bych tu snad ani neseděla. ,,Dabi?" prolomila jsem po chvíli ticho a znovu se dotkla jeho tváře. On okamžitě chytil mou ruku, avšak jeho pohled se nezměnil. ,,Dabi." zkusila jsem to znovu a pokusila se vyvléct. Bohužel však jeho stisk jenom zesílil. ,,Toyo." sykla jsem bolestně. Prudce sebou při vyslovení toho jména škubl a párkrát zamrkal. Konečně se jeho modré oči podívaly do těch mých rudých a jeho stisk zeslábl.

,,Tak už mi neříkaj." dodal chladně a vydal se směrem ke dveřím.

,,Kam si myslíš, že jdeš?" otočila jsem se hned na něj a svým ledem mu zabránila v útěku. Jeho nohy byly přimrzlé k podlaze a on se nemohl pohnout.

,,Nebudu tu čekat do rána, aby jsi mě odvedla k ostatním hrdinům." zamračil se a pokusil se nechat led roztát. Já se okamžitě vydala za ním a pokusila se jej zastavit.

,,Jsi zraněný, takže takhle si akorát víc ublížíš." chytla jsem jej za zápěstí, avšak on se mi jen vyškubl a jednou rukou mě chytl za popáleninu na ruce. Bolestně jsem sykla a pokusila se jeho ruku setřást.

,,Co ti je?" nechápal. Otočil mou ruku a stoosmdesát stupňů a pohlédl na lehce zarudlou ránu. ,,To jsem ti udělal já na té silnici?" pozvedl tázavě obočí. Nic jsem neřekla, ale když se jí dotkl, neubránila jsem se dalšímu potlačení bolesti. Tentokrát jsem to však už nevydržela a z oka si vybojovala cestu jedna neposedná slza. Nic na to neřekl, dostal se z ledu pryč a chystal se odejít, nakonec se však otočil a přešel ke mně. ,,Fajn, ale nic ti od teď nedlužím." zamračil se, popadl mě do náruče a vydal se se mnou do koupelny.

Tam mě položil do mé obrovské vany, která mnohdy spíše připomínala vířivku. Opatrně mi sundal tričko a prohlédl si celá má záda ruce i hrudník, tedy kromě mých ňader, protože jsem na sobě měla stále ještě podprsenku, za to on na sobě měl jen své kalhoty.

,,Jak jsi přišla zase k tomuhle?" ukázal na všemožné omrzliny na mém těle.

,,Jsme si celkem podobní." usmála jsem se bolestně. ,,Ty nesneseš příliš vysoké teploty a já zase nesnesu nízké." objasnila jsem mu svou myšlenku a pokusila se naznačit další svůj úsměv, ale moc se mi to nedařilo.

,,A ty jizvy?" ukázal na má záda a já ztuhla.

,,To nic." otočila jsem se k němu čelem. ,,Myslíš... no... že bys mohl zkusit zahřát ty omrzliny?" vydala jsem ze sebe potichu. Celá ta situace byla naprosto komická. Opatrně přiložil své dlaně na ty mé a vůbec ne agresivně využil svého ohně. Bylo to neskutečně příjemné.

Jako by to snad dělal i s citem?

Podivila jsem se nad svými myšlenkami.

,,Odkud jsou ty jizvy?" zkusil se zeptat znovu. Nechtělo se mi mu nic říkat, jednak to pořád byl můj nepřítel a taky má mise, ale hlavně toto nebyly jediné šrámy na mém těle i na duši.

,,Je to už minulost." zkusila jsem nad tím bezstarostně mávnout rukou a nechala jej, ať mi zahřeje i má holá záda. ,,Děkuji." otočila jsem se jeho směrem, když skončil. ,,Podal bys mi ještě ten obvaz?" ukázala jsem na jednu z horních políček, kde ležel kus sterilní látky. Nic mi na to neřekl a rozešel se pro něj. Opatrně jsem svým ledem zchladila popáleninu a nechala ho, ať mi ji obmotá.

Pomalu jsem vylezla z vany a odešla zpět k posteli. To ticho mezi námi prolomilo vyzvánění mého mobilu. Pohlédla jsem na displej a trošku se zhrozila. Zvedla jsem hovor a přitiskla si mobil k uchu.

,,Frost? Jak jste dopadla na misi? Můžete podat hlášení? Podle svědků jste s Dabim bojovala, ale pak už nikdo nic neviděl, protože jste spadli do moře." chrlil na mě jednu otázku za druhou. Já však vnímala asi polovinu z toho a radši většinu své pozornosti nechala na tom černovláskovi. Se zájmem pozoroval vše, co se teď dělo, a jako by se snad v tu chvíli ve mně něco zlomilo a já jednoduše neměla to srdce říct, že právě teď je v mém pokoji.

,,Zdravím." vydala jsem ze sebe nervózně, avšak svůj pohled nechala zarytý v Dabiho očích. ,,Ano, bojovala jsem s Dabim." přikývla jsem.

,,Dopadla jste ho? Jak to dopadlo?" spustila se další salva otázek.

,,Ne, nedopadla, unikl, je mi to líto." vydala jsem ze sebe s menšími obavami, protože jsem si opravdu nebyla jistá, jestli mi to sežere.

,,To je škoda. No, ale pokračujte se svém vyšetřování. Dobrou noc." rozloučil se se mnou a já s ním. Následně jsem zavěsila a mobil položila na noční stolek.

,,Proč jsi jim lhala?" podivil se překvapeně.

,,Ne každý hrdina je takový, za jaké je máš." objasnila jsem mu s mírným úsměvem. ,,Zůstaneš do rána?" podívala jsem se na něj nevině. Značnou chvíli váhal a nebyl si úplně jistý, jestli mi může věřit. ,,Klidně ti nechám postel a budu spát na podlaze." podrbala jsem se nervózně na zátylku.

,,Jseš ještě větší magor než Toga." povzdechl si, ale nakonec přikývl. ,,Fajn, zůstanu." zvedl ruce v gestu, jakože se vzdává. Bez rozmýšlení jsem se k němu prostě rozběhla a objala ho. Záhy jsem si však uvědomila, co jsem to vlastně udělala a prudce se odtáhla.

,,Promiň." špitla jsem nervózně. ,,Chceš něco na sebe?" došla jsem ke své skříni a začala se v ní přehrabovat.

,,Pochybuji, že máš něco v mé velikosti a šaty si na sebe vážně nevezmu." s úsměvem jsem nad tím pobaveně zakroutila hlavou.

,,Možná jsem holka." uznala jsem. ,,Ale povím ti jedno malé holčičí tajemství. Proč myslíš, že když máme přítele, bereme si jeho oblečení?" odmlčela jsem se na chvíli, a pak pokračovala. ,,Protože je větší, volnější a mnohem pohodlnější, než ty úzké věci na nás." zasmála jsem se pobaveně. ,,Já osobně, když nakupuji, chodím automaticky do klučičí nebo pánské sekce." pokrčila jsem nenuceně rameny a hodila po něm jedny tepláky. ,,Zkus si je. Jsou mi tak o několik čísel větší." zvedla jsem koutky úst ještě výše, když to s lehkostí chytl.

,,Některé věci asi nikdy nepochopím." povzdechl si unaveně a odešel do koupelny.

Začíná to být růžové, viďte? Ale jak dlouho jim ta pohoda asi vydrží?
Vaše Sharlotta.