Tisíc druhů bolesti

13. Kapitola

Ten ostrý vítr mi bodal do tváře a já čekala, kdy konečně ucítím pád. Najednou jsem však pocítila to známe teplo a zarazila jsem se. Okamžitě jsem otevřela oči, abych pohlédla do těch věčně chladných a znuděných modrých duhovek.

,,Dabi?" promluvila jsem potichu a položila mu ruce na tvář. Viděla jsem v jeho tváři bolest a přesto mu neukápla jediná slza. Bylo to zvláštní. Jako by se mu chtěli brečet, ale nemohl.

Je vůbec schopen pláče potom, co mu udělal jeho quirk?

,,Co sis do háje o sobě myslela?!" vyčetla mi naštvaně a okamžitě mě skryl ve svém objetí. ,,Co sis o sobě vlastně myslela, ty pitomá?!" zamračil se víc, avšak jeho objetí zesílilo. Jeho vlasy byly opět černé a já cítila, jak neskutečně trpí.

,,Proč jsi přišel?" odtáhla jsem se mírně a zahleděla se dolů. Odhadem to byla tak poslední minuta do dopadu. ,,Potom v nemocnici ses už neuráčil přijít a teď se jen tak objevíš, abys mě zachránil." odstrčila jsem jej mírně od sebe a založila si ruce na hrudi. ,,Nech mě v klidu odejít." šeptla jsem a opět zavřela své oči.

,,To nemůžu." přitáhl si mě jednou rukou blíže a druhou vyvolal plameny, aby zbrzdil nás pád. Netrvalo to dlouho a jak já, tak i on, jsme již stáli na pevné zemi.

,,Proč nemůžeš?! Co ti v tom brání?!" vyjela jsem po něm naštvaně. Slzy mi stékaly po tvářích v obrovském množství, avšak jeho obličej již zůstal chladný. Odpovědi jsem se nedočkala. Tak, jak se objevil, taky zmizel a já zůstala opět sama. ,,Za těch několik týdnů se neozveš! Nenapíšeš! Prostě nic! Jako kdybych vůbec neexistovala! A PAK?! PAK SE PROSTĚ URÁČÍŠ MĚ ZACHRÁNIT! JÁ TĚ NESNÁŠÍM TOYO TODOROKI!" vykřikla jsem z posledních sil. Než jsem stihla namítnout cokoliv jiného, ucítila jsem menší bodnutí na mém rameni a před očima se mi zatmělo.

***

Unaveně jsem otevřela svá těžká víčka a porozhlédla se po místnosti. Nebylo tu vůbec nic. Jen čtyři bílé zdi, postel a taky kbelík, pravděpodobně místo toalety. Přitáhla jsem si svá kolena blíže k hrudi.

,,Takže tady jsem to dopracovala?" skryla jsem svůj obličej mezi koleny. ,,Je ze mě teď blázen?" pronesla jsem sotva slyšitelným hlasem. Z místnosti vedla jen jedna cesta ven. Nebyla tu žádná okna, jen jedny hloupé dveře bez kliky. Bolestně jsem si promnula svá zápěstí a čistou náhodou narazila na dva kovové náramky. Zúžila jsem oči a lépe si je začala prohlížet.

,,Máš je, aby jsi na nás nemohla zaútočit svou schopností." ozvalo se ode dveří.

,,Pusťte mě pryč." sykla jsem podrážděně.

,,Omlouvám se slečno Kazuya, ale to momentálně nepůjde. Pokusila jste se spáchat sebevraždu a je zázrak, že jste naživu. Pokud však budete brát tyto bonbónky." natáhla ke mně ruku. ,,Brzy vás propustíme." usmála se podivně.

,,Nebudu žrát ty vaše oblbovací prášky." odstrčila jsem její ruku, přičemž jí všechny ty prášky vypadly, a odsedla si trochu dál.

,,Báli jsme se toho, že by jste byla neposlušná pacientka, ale nebojte se, my vám tady pomůžu." přiblížila se ke mně ta žena blíže, neurvale mě popadla za paži a vpíchla do ní stříkačku. Stihla jsem akorát zaúpěl bolestí, než jsem před očima měla opět černo.

***

Neměla jsem tušení, jestli jsem byla mimo hodiny, dny, nebo snad týdny. Byla jsem naprosto odříznutá od světa. Vše okolo mě bylo nějaké rozmazané místy jsem viděla jen barevné skvrny a nedokázala jsem zaostřit svůj zrak. Do místnosti vešla jedna z dalších barevných skvrn a já svůj pohled přemístila na ni.

,,Je čas na odměnu." promluvil nadšeně, avšak poněkud tlumeně, hlas. Pomalu se přiblížila ke mně a podala mi nějaké fleky na ruku. ,,Nezapomeňte to zapít." podala mi nějakou těžší věc. Jako by mě snad mé tělo ani neposlouchalo a já ty věci byla donucena spolknout. Vše bylo rázem ještě víc rozmazané a na mé tváři se, proti mé vůli, objevil úsměv. Celý svět se se mnou zatočil a já padla opět na postel. Neměla jsem sebemenší tušení, co se se mnou děje. ,,Přijdu zase za tři hodiny." ozval se ještě hlas, než naprosto vymizel.

Jsi ještě hloupější než jsem si myslel.

Posmíval se mi nějaký hlas.

,,Kdo jsi?!" vyjekla jsem vyděšeně.

A záleží na tom snad?

Zasmál se další a já sebou škubla.

,,Co po mně chcete?!" ošívala jsem se tam a zpět.

Co bychom asi tak mohli chtít?

Ozval se zadumaně další z nich.

,,Jděte pryč!" vyjekla jsem a snažila se někoho udeřit.

A proč? Líbí se nám tu.

Proč jsi najednou tak vyděšená?

Udělali jsme ti snad něco?

Jsi neskutečný strašpytel!

Opravdu jsi měla chcípnout!

Jsi k ničemu!

Překřikoval jeden druhého. Zničeně jsem se chytla za hlavu.

,,Nechte mě být! DEJTE MI POKOJ!" zavyla jsem šíleně a rukama si vjela do vlasů. ,,DEJTE MI POKOJ!" zatahala jsem se za své vlasy a možná jich dokonce pár vytrhla.

A PROČ BYCHOM TI TU RADOST DĚLALI?!

NEDOKÁZALA JSI SE ANI POŘÁDNĚ ZABÍT!

JSI ZBYTEČNÁ! ZBYTEČNÁ!

MĚLA BYS BÝT MRTVÁ!

NIKDO O TEBE NESTOJÍ!

,,DEJTE MI KURVA POKOJ." vyjekla jsem se slzami v očích a začala mlátit do zdi. ,,CO JSEM VÁM UDĚLALA?!" začala jsem svou hlavou třískat o zeď místo rukou.

NIKDY NEODEJDEME.

BUDEME S TEBOU AŽ DO KONCE.

NENECHÁME TĚ Z TOHO TAK SNADNO VYBRUSLIT.

Opakovali pořád dokola. Naposledy jsem svou hlavou udeřila do stěny a hlasy konečně utichly.

Tomu říkám zajímavý zvrat. Doufám, že se bavíte stejně jako já,
Vaše Sharlotta.