Skylar York [CZ] - přepisuje se

1¤ Nový život začíná... •••

„Au, Merline... Už zase?" Počkala jsem až mě silná ruka, postaví zpátky na nohy a otevřela oči. Podívala jsem se černovlasému klukovi do očí, okolo stejného věku jako já.

„Neznáme se?" Můj hluboký pohled mi opětoval. Náš oční kontakt ovšem přerušilo troubení odjíždějícího vlaku.

„Samozřejmě, že bych takovou krásku, co mi už po druhé spadla do náruče, nezapomněl." Jeho ruka, spadla z mých zad a našla si moji dlaň. „Teď bych ale přestal mluvit a snažil se chytit náš poslední vlak, jelikož se jinak nedostaneme na tu úžasnou večeři, která nás v Bradavicích čeká a to bych byl velice nerad." Řekl a otočil se směrem k vlaku, na což jsem jenom přikývla a společně jsme se rozeběhli k posledním otevřeným dveřím.

Záda mě bolely jak po dvou denním tréninku v terénu, který jsme jednou měsíčně absolvovali v Kruvalu a moc síly mi taky nezbývalo. Taky bych se nedivila, kdyby rány začaly opět pomalu krvácet. Není to tak, že bych byla od rána v klidu a s takovým zraněním, by si moje záda ještě trocha toho odpočinku zasloužila. Opět jsem cítila slzy bolesti, které se snažily dostat ven, aby aspoň trocha té frustrace a únavy, dostaly pryč z těla, ovšem pokud by to znamenalo, dostávat blbé otázky a vymýšlet si blbé lži, udělám všechno proto, abych vypadala v pořádku. Z proudu myšlenek mě vytrhl opět jeho hlas.

„Pojď, naskočíme na tohle poslední kupéčko. Kdyžtak tě vezmu semnou, buď připravená." Oznámil mi, a já se jenom unaveně zasmála a souhlasila. Jeden špatný pohyb a je po mně.

Vlak nám ujížděl před nosem. Nebyl nijak extra rychlý, ale furt dostatečně, aby jsme nestíhali. Kluk, stiskl moji dlaň silněji, a popohnal mě k rychlejšímu běhu. Jenom jsem nad jeho neverbálním rozkazem, zakroutila záporně hlavou a pokyn poslechla. Nejednou se vedla nás otevřeli dveře a objevili dvě vyčuhující ruce.

„Chytni se Tichošlápku!" Zakřičel povědomý hlas a jako na povel, se ten zvaný Tichošlápek, což je hodně divný jméno, chytl jedné z vyčuhujících dlaní a já se chytla té druhé. A díky tomu jsme nezkysli v Londýně na doživotí.

¤¤¤

Momentálně jsem byla jednou rukou opřená o zeď vlaku, jelikož záda mě pálily jak čert a snažila se vydýchat náš půl minutový běh, který nás zachránil před zameškáním prvního dne v Bradavicích. Což by asi nebyl úplně ten nejlepší dojem.

„Takže, chtěli by jste nám říct, proč jste se jako dvě hrdličky drželi za ruce a snažili se dohnat rozjíždějící se vlak?" Zvedla jsem hlavu k druhému černovlasému klukovi, který se zády opíral o stěnu vlaku naproti mně a na tváři si nesl sebevědomý úšklebek. Narovnala jsem se a promluvila.

„Takže, chtěli by jste mi vysvětlit, proč jste před třemi dny utíkali, jak zločinci na útěku a zabili mi čokoládovou žabku?" Další hnědovlasý kluk se nad mou odpovědí zasmál.

„Myslím, že by jsme se mohli nejdřív představit, než budeme vykládat naše tajemství. Já jsem Remus, ten co má ego vyšší, než nejvyšší bradavická věž je James a ten třetí je Sirius." Přikývla jsem a chtěla se taky představit, ovšem Sirius mi skočil do řeči.

„Jak jako myslíš "ten třetí", to je všechno, co o mně řekneš?" Zeptal se uraženě Sirius a Remus se na něj nevinně podíval.

„Až bude něco zajímavého, o čem bych téhle spanilé slečně, mohl o tobě říct, tak tě informuji." Zasmála jsem se nad ještě více uraženým Siriusem. „No a kupé nám chrání Peter, aby nám ho někdo neukradl, mezitím co jsme hledali tohohle idiota." Ukázal na Siriuse. Já se jenom s úšklebkem podívala směrem, kterým ukazoval a konečně se představila.