Skylar York [CZ] - přepisuje se

2¤ Noční můry, ošetřovna a citrusové hrudky •••

Seděla jsem na posteli a čuměla do prázdna. Byla mi stále neuvěřitelná zima, na nohy jsem pomalu postavit nemohla a došlo mi, že tohle už lektvary proti bolesti nezachrání. Taky jsem zjistila, že je teprve před pátou ranní, což znamenalo k mému štěstí, že setkání nějakého studenta na této škole, mi nehrozí. Holky ještě taky spaly, což tak překvapující nebylo. Kdo by v těhle ranních hodinách nechtěl spát.

Zhluboka jsem se nadechla a postavila se na nohy. Absolutně netuším, kde tady mají ošetřovnu, nebo kde sídlí paní lékouzelnice, takže budu doufat, že cestou narazím na ducha nebo mluvící obraz, který mi to rád prozradí.

Potichu jsem se vytratila opět z místnosti a doufala jsem, že i naposled. Snažila jsem se dýchat pravidelně a zhluboka a odolávat tak pulzující bolesti z celých zad. Když nad tím tak přemýšlím, možná by to tak hrozný nebylo, kdybych se tolik nepohybovala a aspoň týden bych nechala ty záda odpočinout. Jsem si jistá, že nějakou toleranci k bolesti jsem si vybudovala, ale asi mám taky nějaké svoje meze.

„Jaký hlupák vstává takhle ráno, a budí mě, kvůli jasné maličkosti. Můj krček nebude v takové kondici, abych vám mohla zazpívat, když mne nenecháte ani do růžova vyspat." Protočila jsem oči nad blbými řeči Buclaté dámy.

„Omlouvám se Buclatá dámo, mohla byste mi prosím říct, kudy se dostanu na ošetřovnu?" Zeptala jsem se a ona mi na odpověď hluboce zívla. Naštěstí s rukou před pusou.

„Ke Velké síni, rovně, potom dvakrát doleva a jste tam." Řekla a ja jenom potichu poděkovala a vyšla doufajíc cestou k Velké síni, kterou bych si snad ještě mohla pamatovat.

Snažila jsem se vypadat že rozhodně neumírám bolestí. Je mi jasný, že naše Buclatá dáma, bude jedna z největších drben široko daleko, a to je to poslední, co bych potřebovala.

To co mě určitě na téhle škole jako první zabije, jsou tyhle schody. Fakt ani v Kruvalu nebo v Krásnohůlkách si nevzpomínám, že by jsme museli vyšlapat čtyři patra, aby jsme se dostali z místa A na místo B.

K mému překvapení jsem se k Velké síni dostala, což jsem brala jako úspěch. Sice jsem začala být už doopravdy vyčerpaná a oči se mi zavírali, ale znamenalo to, že jsem minimálně v půlce cesty. Na chvilku jsem se opřela rukou o zeď hradu. Takhle vyčerpaná jsem byla jednou po dvoutýdenním výcviku v terénu, ale ještě se mi to nestalo, potom co jsem vyšla pár schodů. Uchechtla jsem se nad svoji ubohostí a narovnala se. 'Přežila jsem horší věci, no ne?' Teď jenom byla otázka jestli myslela rovně od schodů a nebo rovně od Velké síně.

Chodby hradu byly chladné, a to že já se už klepala zimou zachumlaná do deky, mi na tomhle určitě nepomohlo. Sice jsem se snažila chodit normálně, a zároveň rychle, což musel být vtipný pohled, tak mi zimou od studené podlahy, která mi šla do nohou, mi pomalu postupovala až k horním končetinám, a ja cítila že mi odumírají snad i prsty na rukou.

První odbočka doleva, takže předpokládám, že cesta rovně od Velké síně byla správná. Nebo alespoň doufám. Zastavila jsem se, když jsem uslyšela kroky, které vedly mým směrem. Přesně to co jsem nechtěla. Nevěděla jsem co by bylo horší. Mohl to být kdokoliv. Student, profesor, někdo. Rozhodně nechci mít problém z toho, že se potuluju po hradu v těhle ranních hodinách. Vždyť ani nevím, jestli tady mají nějaká pravidla, kdy odejít z koleje apod. Jako teď s tím nic neudělám, k tý lékouzelnici musím, nemůžou mít nic udělat, když řeknu že mi je špatně nebo tak.

Zahnula jsem tím pádem doleva a překvapením jsem narazila na Brumbála. Zastavila jsem se a nervózně jsem se usmála.

„Dobré ráno Skylar, nějaké potíže? Většina studentů si cení každé hodiny navíc, kterou mohou naspat." Jenom jsem zakroutila hlavou. Měla jsem pocit že každou chvíli omdlím.