Ten Pravý (druhý díl)

Část 32 Lorelai: Na dně

Otevřu oči do tmy a těžce oddychuji.

Zmateně se kolem sebe rozhlédnu. Na pravé straně zahlédnu spící Alinu, která pravidelně dýchá. Snažím se naladit na její poklidné oddechování, abych se přesvědčila, že to celé byl pouze sen. Chvíli to trvá, ale nakonec svůj dech dokáži zklidnit.

Jsi zrůda. Zničila jsi nám život. Tyhle slova mi duní v hlavě jako zvon ohlašující pravé poledne.

Celá se klepu. Posadím se a otřu si zpocené čelo. Podívám se na dlaň... třes neustává. Udělám několik cviků, abych ruku rozhýbala, ale moc to nepomůže.

Zhoršuje se to.

Znovu hodím pohledem po Alině a několika ženách, ležící po celém obvodu stanu. Všichni jsou ponořeni do hlubokého spánku. Závidím jim jejich poklidný spánek, který mi není dopřán.

 Potichu vstanu, neobtěžuji se s kabátem nebo s boty a vyjdu ven do mrazivé noci. Okamžitě mě udeří chlad a studený vítr. Ledový sníh mě zamrazí pod holými chodidly. Přes tenkou kožešinu na spaní mi chlad proniká každým centimetrem mého těla. Mrazí mě, ale ignoruji to. Jediné, co zahřívá část mých zad, jsou mé rozpuštěné vlasy do půli zad. 

V rukách stále cítím třas, který nemá nic společného se zimou.

Rozhlédnu se kolem sebe, ale cíl je jasný. Vydám se směrem k lesu, kam s Alinou chodíme prát prádlo. 

Procházím tichým lesem. V dáli se ozývá pouze záludné šustění větru v korunách stromů. Kousek ode mě se pohne srna, kterou jsem zřejmě vyrušila, ale ignoruji ji. Dál se ploužím nekontrolovatelně lesem. Ucítím na tváři několik sněhových vloček, které spadnou z blízkých stromů. Po pár vteřinách roztají a zanechají na mé tváři pouze nepatrný náznak vody. 

Pohled mi sjede k mým nohám. Musel napadnout nový sníh, protože mi chodidlo prochází měkkou pokrývkou než se zaboří do zamrzlého sněhu pod ní, který mi rozřezává chodidla. Ohlédnu se. Ve mnou zanechaných sněhových stopách se objevují krvavé flíčky. 

Jsem zraněná.

Ignoruji tu řezavou bolest, kterou mi způsobuje ta na oko krásná bělavá pokrývka, a pokračuji v chůzi. Ani jednou se nezastavím, ani jednou se neohlédnu. Potácím se dál do doby, než se mi před očima zatemní a hlava mi začne třeštit bolestí.

Dělá mi problém zaostřit zrak, ale nakonec se mi to povede. O několik metrů od sebe zahlédnu velký strom. Jeho větve se rozpínají na všechny strany a podepírají ostatní stromy okolo. Jeho kmen je tak silný, že by se za něj schovaly minimálně čtyři osoby.

Pozvednu ruku, ale stále se mi nekontrolovatelně třese, takže nejsem schopna do ruky uchopit větvičku, která neposlušně visí přes okraj všech ostatních.

Ustalo by to, kdybych zemřela?  Byla by má bolest pryč, kdybych si vzala život?  

Zvednu hlavu, abych zahlédla krásné třpytící hvězdy na obloze, ale nejsou tam. Jsou pryč. Hvězdy jsou schované za mraky.

Toto místo mi připomene jednu z vražd. 

Žena, která se pokoušela zachránit, se s dítětem v ruce rozběhla do lesa, aby ho zachránila. Zabila jsem jejího muže přímo před jejíma očima - podřízla mu krk a podpálila mu celou jeho pracovnu s důležitými dokumenty. Hned jak mě uviděla, vběhla do vedlejší místnosti a v noční košili s dítětem se mě snažila obejít k východu. Uštědřila jsem jí nožem ránu do břicha, ale stále žila. Odhodlaná se nevzdat, vyběhla ven do mrazivé noci do blízkého parku hned vedle domu. I když běžela, byla zraněná a nedokázala utíkat dostatečně rychle, aby mi unikla. Nemusela jsem se ani snažit, abych jí stačila. Nechávala za sebou stopy krve, takže pro mě nebylo těžké ji vystopovat. Schovala se za podobný strom, který mám před sebou, a snažila se utišit dítě, abych je nenašla.