Temné lesy

1

Ležela jsem zabalená do peřiny v posteli. Všude kolem mě vládl totální chaos. Závěsy byly zatažené tak, aby v místnosti byla naprostá tma...Utápěla jsem se v depresích už druhý měsíc. Hlava mi pukala bolestí a oči pálily od bezpočtu slz, které jsem vyplakala...

Zhroutila jsem se před dvěma měsíci...Rodina mě tlačila do kariéry, a tak jsem vystudovala, co chtěli, a dostala práci v dobré firmě. Pracovala jsem jako manažerka reklamní agentury. Rodiče byli hrdí, ale já pomalu umírala...Kolegové a lidi, se kterými jsem pracovala, byli toxičtí, manipulativní a závistiví. Celou dobu mi házeli klacky pod nohy, pomlouvali a šikanovali...Bylo jen otázkou času, než se zhroutím jako domeček z karet...

Jako první to odneslo mé tělo...Díky nechutenství a zvracení ze stresu jsem začala ubývat na váze a slábnout. Začaly mi vypadávat vlasy a pod očima se mi udělaly velké kruhy. Měla jsem křeče, které mě budily z už tak chatrného spánku. Musela jsem brát spoustu léků na uklidnění a lepší spaní. Sice mi trochu pomohly, ale na druhou stranu se ze mě stala chodící mrtvola...

Jednoho dne už to mé tělo prostě nevydrželo a vypovědělo službu...Skončila jsem na kapačkách v nemocnici s doporučením na psychiatrii...Co jiného mi zbývalo, než jít...Můj psychiatr, pan Giles, byl úžasný muž. Byl to drobný pětapadesátník s kulatými brýlemi a přívětivým výrazem ve tváři. Jako jediný do mě necpal tunu prášků...

„Velmi by vám prospěla změna prostředí." Řekl mi na jednom sezení.

„To by rodiče nepřežili..."řekla jsem bez výrazu.

„Nehleďte stále na to, co by chtěli ostatní...Je to váš život. Copak ho stále chcete žít takto?" podíval se na mě soucitně. „Pokud máte možnost a finance, sbalte si věci a odjeďte co nejdál. Nenechte se ovlivnit. Řekněte rodičům, že se stěhujete, ať nemají strach a poté přerušte na jistou dobu kontakt. Neboť jsou to lidé, kteří vás táhnou ke dnu."

Nejdřív mi to přišlo necitlivé, ale když se mi to rozleželo v hlavě, musela jsem uznat, že měl pravdu...

Jedno rána jsem se rozhodla. Otevřela jsem notebook a začala jsem hledat nějaké nemovitosti. Neměla jsem moc peněz v rezervě, ale vlastnila jsem byt, ve kterém jsem bydlela. Dal by se v případě potřeby prodat...Hledala jsem dům někde na samotě. Neměla jsem chuť přicházet do kontaktu s lidmi víc, než bylo nutné.

Nakonec jsem našla dům, který byl cenově přijatelný a splňoval má kritéria. Tak jsem hned začala hledat případná volná místa ve městě poblíž. Nebylo to moc, ale lepší než nic. Hledali cukrářku, obsluhu a knihovnici. Je jasné, jaké místo bych z těch tří určitě vzala...

Celé dopoledne jsem nabírala odvahu zavolat do realitní kanceláře, a když jsem uviděla zmeškaný hovor od rodičů, nakoplo mě to tak, že jsem si domluvila prohlídku toho domu už na druhý den.

Cesta byla dlouhá a na místo jsem dorazila až odpoledne. Z malého městečka jménem Kalmar, jsem vyjela na starou cestu vedoucí kolem polí do lesů. Bylo to příjemné. Příroda kolem byla nádherná.

Po nějaké chvíli jsem zastavila za malým autem realitního makléře. Uprostřed borovicového lesa pokrytého hustým mechem, který vypadal jako malé polštářky, vedle cesty stál podlouhlý dům se zahrádkou oplocenou hnědým dřevěným plotem.

Vystoupila jsem nastejno s realiťákem. Podali jsme si ruce a šli přes zahrádku k domu. Zahrada byla zarostlá trávou a lučními květy. Nebyl tu žádný skleník, ovocný strom, dokonce ani skalka. Dům z venku působil staře. Omítka byla na několika místech opadaná nebo popraskaná a střecha byla pokrytá mechem.