Temné lesy

6

Byl zamračený deštivý den. Černé mraky se proháněly oblohou a déšť neubíral na své intenzitě. Doplňovala jsem zrovna do regálů nové knihy, když v tom zazvonil zvoneček na dveřích. Otočila jsem se, abych si prohlédla přicházejícího zákazníka a velmi mě překvapilo, když jsem ve dveřích uviděla zmáčeného Erika.

„Máme to ale nečas..." prohodil a zavrtěl hlavou. Z vlasů mu steklo pár kapek vody.

„Co ty tady děláš?" zeptala jsem se udiveně.

„Co by? Jdu si koupit knihu." Pokrčil rameny a začal si prohlížet knihy v regálech na druhé straně.

S pozvednutým obočím jsem ho chvilku pozorovala a pak jsem se vrátila zpět ke své práci.

„Copak to tady máš?" zazněl jeho hlas za mými zády.

Otočila jsem se na něj. „Detektivky." Ušklíbla jsem se. „To by tě mohlo bavit."

„Hm...To zní dobře." Usmál se.

„Opravdu jsi sem přišel jen pro knížku?"

„Možná..."zazubil se. „Možná jsem tě přišel navštívit a možná jen chci nějakou knihu, kterou zabiju čas. Kdo ví...Ale tahle vypadá dobře." Řekl a natáhl se přese mě ke knize na regálu nad mou hlavou.

Srdce mi poskočilo. Jeho tělo bylo opět tak blízko. Cítila jsem příjemnou vůni jeho parfému a kapky vody z jeho vlasů mi spadaly po rameni dolů.

„Nebo tahle?" řekl a neodtáhl se. Jen se přehraboval v regálu.

„Děláš to schválně?" ušklíbla jsem se téměř bez dechu.

„Možná." Šibalsky se usmál a přitiskl se ke mně tak, že jsem se zády opřela o regály.

Polila mě vlna vzrušení, která mě příjemně lechtala v podbřišku. Své rty jsem měla jen kousek od jeho krku. Toužila jsem ho na něj políbit...

„Líbí se ti to?" provokativně mi zašeptal do ucha.

Líbilo...Chtěla jsem, aby si mě vzal hned tam...Zároveň jsem byla zmatená. Takové pocity jsem nikdy nepociťovala, byť jsem měla vztahy už před tím...Těžko říct jestli to bylo jím samým, nebo tím, že byl tajemný, nový nebo že se uměl držet dál...Byla jsem tak omámená jeho přítomností a myšlenkami na to, co by se mohlo dít, že jsem ani neslyšela, že do obchodu někdo vešel.

„Zdra-„ zarazila se Ada při pohledu na nás.

Okamžitě jsem zrudla a odstrčila Erika od sebe. Ten se jen šibalsky usmíval a vytáhl si jednu knihu z regálu.

„Vezmu si tuhle." Řekl a podal mi peníze. „Díky za odbornou radu." Mrkl na mě a s úsměvem odešel.

Přešla jsem k pultu a začala se zabývat kasou, abych nemusela Adě pohlédnout do očí.

„Co.To.Bylo?!" vytřeštila oči a přispěchala ke mně.

„Kupoval si knihu..." rozhodila jsem rukama celá rudá v obličeji.

„Jo tak knihu." Ušklíbla se Ada. „Chodíš s ním? Je to divnej chlápek."

„Ne." Vyhrkla jsem rychle. „Nechodíme spolu. Jenom...Občas se potkáme v lese a prohodíme pár slov."

„Jak dlouho už to trvá?"

„Pár týdnů..."

Ada přikyvovala. „Dobře. Na jednu stranu jsem uražená, žes mi o tom neřekla dřív. A na druhou jsem ráda, jestli jsi šťastná. Ale musím tě varovat, abys byla opatrná. Přece jenom, bydlíš tam tak sama...Já bych tam nevydržela sama ani den." Usmála se.