Temné lesy

2

Probudila jsem se do krásného slunečného sobotního rána. Paprsky slunce mi hladily tvář a zpívali ptáci. Už jen to mi vykouzlilo úsměv na tváři. Vstala jsem celá rozlámaná. Oheň už dohořel, proto v celém domě byla opět zima. Pustila jsem vodu do vany. Ta byla nejdřív hnědá. Poté zrzavá a až po notné době začala téct průzračně čistá. Napustila jsem si horkou vanu a ponořila jsem se dovnitř. Mé svaly se uvolnily a s nimi i má mysl. Tohle bylo něco jiného...Když jsem věděla, že už se nemusím vracet do té hrozné práce...Napadlo mě, že bych měla napsat rodičům...Umyla jsem se, vyčistila zuby a svázala vlasy do culíku. Oblékla jsem si bílé tričko a černé tepláky. Zašla jsem do kuchyně, kde jsem opět zapálila oheň v kamnech. Vzala jsem telefon a napsala sms.

V práci jsem dala výpověď. Ničilo mě to tam. Ale mám novou práci, která mě bude bavit a kde, jak doufám, se mnou nebudou jednat jako s kusem hadru. Přestěhovala jsem se na venkov a chtěla bych si trochu odpočinout od mého starého života, proto vás prosím, abyste mě nekontaktovali. Ozvu se sama, až na to budu připravená. Jinak jsem v pořádku a nemusíte se bát. S láskou Angelika.

Sms jsem odeslala a hned na to jsem si jejich čísla zablokovala. Ihned jako by ze mě spadla obrovská tíha. Odložila jsem telefon a otevřela lednici. Měla jsem tu jen vajíčka a trochu šunky a tak jsem se rozhodla, udělat si omeletu. Jelikož jsem si sebou nemohla vzít sporák, zkusila jsem si dát pánev na kamna. Docela se mi tenhle život začínal líbit...Posadila jsem se i s jídlem na práh domu a vychutnávala si krásného rána.

Dopoledne jsem strávila tím, že jsem uhasila kamna a začala je drhnout. Byla to fuška, ale po několika hodinách byly jako nové. Za tou špínou se skrývaly krásné tmavě modré kachličky...Na kamna jsem poté dala pěnovou matraci a peřinu s polštářem. Připadala jsem si trochu jako hloupý Honza, když jsem si vyskočila nahoru a vyzkoušela jí. Ale v zimě mi bude krásné teplo...Odpoledne jsem se rozhodla zajít do města a udělat větší nákup. Nasedla jsem tedy do auta a rozjela se po cestě. Užívala jsem si poklidnou jízdu, když v tom se mi mezi kmeny stromů mihla silueta člověka. Trochu mě to vyděsilo a hned jsem místo zkoumala ve zpětném zrcátku, ale nikdo už tam nestál...Snažila jsem se uklidňovat, že to byla jen optická iluze. Mohl to být jen další kmen stromu, který jen jako člověk vypadal. Každopádně, než jsem dojela do města, tak jsem to vypustila z hlavy.

Dokoupila jsem potřebné potraviny i garnyže a nakonec jsem se zastavila v drogérii, před kterou seděl uvázaný zlatý retrívr, který vesele vrtěl ocasem.

„Ty jsi ale hodný kluk." Sehnula jsem se k němu a podrbala na roztomilé hlavě. Pes byl radostí bez sebe, že si ho někdo všímá a mě napadalo, že by bylo rozumné si k domku nějakého toho psa pořídit ať už z bezpečnostních důvodů, tak i proto, abych se necítila sama. To ovšem bude muset počkat, než si vydělám víc peněz.

Slunce pomalu zapadalo, když jsem se vrátila domů.

„A jako další si budu muset pořídit sekačku." Ušklíbla jsem se, když jsem se podívala na zarostlou zahrádku. Všechen nákup jsem uklidila, zatopila v kamnech a pustila se do garnyží. Jelikož jsem nebyla nijak technicky zdatná, koupila jsem ultra silné zednické lepidlo a místo toho, abych garnyže ke zdi přišroubovala, jsem se přilepila. Modlila jsem se, aby to drželo. Opatrně jsem na ně navlékla záclony a krémové zatemňovací závěsy. Konečně jsem se tak cítila příjemně. Všude jsem závěsy zatáhla a rozsvítila. Udělala jsem si rychlou večeři, naložila do kamen a lehla si do krásně vyhřáté postele, která mě ukolébala jako miminko.

Nedělní ráno bylo stejně tak krásné jako to předešlé. Když jsem se umyla a nasnídala, převlékla jsem se do svých černých tepláků a bílého trička a rozhodla jsem se trochu proběhnout. Do uší jsem si dala sluchátka, aby se mi běželo líp a vyrazila jsem...

Běžela jsem po cestě tentokrát směrem od města dál do lesa. Ranní vzduch byl cítit jehličím a borůvčím...Jemný vánek mě příjemně chladil na kůži. Byla to opravdu nádhera...Na rozcestích jsem si vybírala instinktivně a snažila se zapamatovat, kudy běžím, abych se dokázala vrátit.

Běžela jsem takhle kolem malého dubového hájku, když jsem jen koutkem oka zahlédla muže opírajícího se o strom a kouřícího cigaretu. Srdce mi poskočilo a nohy automaticky zrychlily. Neohlédla jsem se. Nedala jsem najevo, že jsem ho vůbec zahlédla...Jak jsem tak běžela dál, začala jsem uvažovat o tom, že to byla jenom moje představivost a paranoia. Nedokázala jsem si vybavit přesně obraz, který jsem viděla...Mohl to být strom nebo keř a já hned viděla něco jiného...A i kdyby tam někdo byl tak co? Do lesa si vyjít mohl přece kdokoliv. Bylo krásné víkendové ráno...A tak jsem běžela dál...A na jednom rozcestí jsem se zastavila, abych si oddechla a trochu se protáhla a vyběhla jsem nazpátek...Když jsem se na chvilku vzdálila od svých myšlenek, začala jsem si všímat, že prostředí kolem je jiné...Byly tu kameny, které jsem před tím neviděla. Stromy, kterých jsem si nevšimla a tak jsem pomalu začala mít obavu, že jsem se ztratila...Zkusila jsem se ještě několikrát vrátit a odbočit jinudy, ale nakonec jsem se ocitla uprostřed toho stejného rozcestí a byla bezradná.

„Krucinál, přece to muselo být tudy." Rozčilovala jsem se a pomalu se mě začínala zmocňovat panika.

Vytáhla jsem si sluchátka z uší a odemkla telefon. Bez signálu.

„Jasně, že tu není signál." Odfrkla jsem si.

„Ztratili jsme se?" zazněl mužský hlas za mými zády.

Srdce mě zabolelo a prudce jsem se otočila. „Ježiši!" Uniklo mi vylekaně.

„Nemyslím si, že vypadám jako Ježíš." Ušklíbl se muž. Stál zády opřený o strom. Byl možná o pár let starší než já. Byl vysoký a štíhlý. Měl černé vlasy trčící všemi směry, ledově zelené oči a olivovou pleť. Co mě upoutalo nejvíc, byla evidentně stará jizva, která se mu táhla od pravého spánku přes oko až k hornímu rtu.

„Neztratila jsem se." Řekla jsem rychle.

„Už jsi tudy proběhla tak desetkrát. Buď ses ztratila, nebo se ti tu tak líbí." Ušklíbl se. „Můžu tě navést. Znám tu každý strom."

„Ne. Ale děkuji." Snažila jsem se říct klidně s úsměvem a vykročila.

„Nemusíš se bát. Já nejsem úchyl." Řekl a já uslyšela kroky mířící ke mně.

„Jo přesně tohle by úchyl řekl." Zamumlala jsem a s bušícím srdcem jsem vymýšlela co budu dělat, když mě napadne.

Srovnal se mnou krok. „Vybíhala jsi od města, takže teď musíš rovně a pak na obou rozcestích do leva."

„Sleduješ mě?" zeptala jsem se, ale hleděla jsem pouze před sebe.

„Ne, ale míjeli jsme se, když si běžela sem. Nepamatuješ?" ušklíbl se.

Tak to přece jen nebyla moje představivost.

„Nechci doprovod." Prudce jsem se zastavila. Nechtěla jsem, aby věděl, kde bydlím. Nemohla jsem vědět, co je to za člověka.

„Dobře." Zvedl ruce do obrané pozice a o krok ustoupil. „Chápu, neznáme se."

„Děkuju...Za navigaci." Řekla jsem a svižně vykročila pryč.

„Ale mohli bychom se poznat. Jsem celkem zajímavý." Zavolal za mnou se samolibým úsměvem.

Jen jsem zavrtěla hlavou a zjistila, že se usmívám...